ECLI:CZ:US:2020:1.US.1357.20.1
sp. zn. I. ÚS 1357/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti F. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného Mgr. Petrem Vasilevem, advokátem se sídlem Praha 9, V Chaloupkách 344/61, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2020 č. j. 7 To 79/2020-103, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24. 1. 2020 č. j. 4 PP 161/2019-75 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Plzni, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení Okresního soudu v Karlových Varech.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Stěžovatel Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") vytýká, že nepřípustně omezil jeho právo na obhajobu, když potvrdil jako správný postup Okresního soudu v Karlových Varech (dále jen "okresní soud") spočívající v neprovedení výslechu dvou jím navržených svědků. Zdůrazňuje, že pokud své důkazní návrhy nerekapituloval v rámci veřejného zasedání, nelze z toho dovodit, že na nich již netrvá. Namítá, že se stížnostní soud fakticky vtělil do role prvostupňového soudu a zdůvodnil, proč navržené výslechy svědků nebyly provedeny. Má za to, že se stížnostní soud nezabýval jeho argumentací proti rozhodnutí okresního soudu a namísto toho učinil závěry nové. Uvádí, že v rámci podané stížnosti proti usnesení okresního soudu trval s odkazem na nález sp. zn. III. ÚS 599/14 na tom, aby krajský soud rozhodoval ve veřejném zasedání, byť pouze za účasti obhájce, a krajskému soudu vytýká, že rozhodoval v neveřejném zasedání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vymezil limity ústavněprávního přezkumu rozhodování trestních soudů o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle ustanovení §88 trestního zákoníku (viz např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/01, III. ÚS 1280/08, III. ÚS 458/09 či III. ÚS 338/10). Zdůraznil, že podmíněné propuštění představuje mimořádný prostředek, který dává soudu možnost za stanovených podmínek odsouzeného podmíněně propustit z výkonu trestu odnětí svobody. Podmíněné propuštění přitom představuje možnost, neexistuje (ani podústavní) subjektivní právo odsouzeného na podmíněné propuštění. Posuzování účelnosti využití tohoto institutu přísluší soudu, který je zákonem povolán ke zhodnocení relevantních okolností, mezi něž lze řadit jak prokázání polepšení odsouzeného, tak i důvodný předpoklad, že odsouzený povede na svobodě řádný život a jeho chování nevyvolává obavy z recidivy trestné činnosti.
Z hlediska ústavněprávního přezkumu je proto otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek pro podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného trestního soudu. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zjevné interpretační libovůle, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory. Takové pochybení však Ústavní soud neshledal.
Pokud jde o výslechy dvou svědků, jejichž provedení stěžovatel navrhoval ve svém písemném podání ze dne 10. 12. 2019, krajský soud upozornil, že v průběhu veřejného zasedání před okresním soudem byl stranám poskytnut dostatečný prostor pro sdělení důkazních návrhů, avšak stěžovatel takové návrhy neuplatnil, resp. nesdělil, že na důkazních návrzích uvedených v písemném podání trvá. Jako zcela zásadní se však jeví konstatování krajského soudu, že uvedené výslechy svědků je třeba považovat za nadbytečné, a to s ohledem na skutečnost, že jimi měla být prokázána aktivita stěžovatele směřující k různorodému vzdělávání odsouzených, přičemž však tuto okolnost nikdo nezpochybňoval a je považována za prokázanou.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že posuzuje spravedlnost řízení jako celku, tedy nikoli jeho jednotlivých částí a fází (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3314/12 či IV. ÚS 359/17). Musí přihlížet i k tomu, jak argumentaci stran důkazních návrhů doplnil právě stížnostní soud. Důvody, na základě kterých krajský soud dospěl k závěru o nadbytečnosti výslechu svědků navržených stěžovatelem, jsou naprosto racionální, přičemž je třeba zdůraznit, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti nijak nevysvětluje, co dalšího (kromě skutečností, jež vzaly trestní soudy jako prokázané) mělo být prostřednictvím těchto výslechů objasněno.
Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele, že se krajský soud nezabýval jeho námitkami a činil nové závěry. Jak z usnesení krajského soudu, tak z usnesení soudu okresního je patrné, že stěžejní důvod pro zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění spočíval v tom, že stěžovatel neprokázal polepšení. Tento závěr byl přitom učiněn primárně nikoli na základě toho, že svou trestnou činnost nedoznal, ale že v průběhu výkonu trestu odnětí svobody nedodržoval své povinnosti. To trestní soudy dovodily zejména z toho, že byl stěžovatel v období od června 2018 do března 2019 desetkrát kázeňsky trestán. Krajský soud navíc podrobně zdůvodnil, proč v případě stěžovatele nelze mít za splněný ani další zákonný předpoklad pro podmíněné propuštění, totiž prognózu vedení řádného života v budoucnu (srov. č. l. 3 usnesení krajského soudu).
Ústavní soud konečně neshledal žádné pochybení ani v tom, že krajský soud rozhodoval v neveřejném a nikoli ve veřejném zasedání, jak požadoval stěžovatel. Poukaz stěžovatele na nález sp. zn. III. ÚS 599/14 v tomto případě není přiléhavý, neboť v nyní projednávané věci krajský soud nerozhodoval na základě stížnosti státního zástupce, ale na základě stížnosti samotného stěžovatele, který navíc v žádosti o konání veřejného zasedání výslovně uvedl, že požaduje, aby věc byla projednána v jeho nepřítomnosti. Z toho vyplývá, že nemohlo dojít k zásahu do jeho práva adekvátně se vyjádřit k věci. Potřeba konání veřejného zasedání v projednávané věci nevyplývala ani z provádění dokazování, jehož by měl stěžovatel či jeho obhájce právo se zúčastnit, neboť krajský soud nepřikročil k doplnění dokazování, což - jak již bylo vysvětleno - také racionálně odůvodnil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu