ECLI:CZ:US:2020:1.US.137.20.1
sp. zn. I. ÚS 137/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti A. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. října 2019 č. j. 51 Co 234/2019-1164, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") o uložení pořádkové pokuty ve výši 5 000 Kč za hrubé ztěžování postupu řízení.
Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel při ústním odvolacím jednání ve věci péče o nezletilou T. a M. B. rušil průběh jednání způsobem v usnesení popsaným, nedbal opakovaného poučení předsedy senátu, že může hovořit pouze k výzvě soudu a s jeho souhlasem, a ve svém nepřístojném jednání pokračoval i pod pohrůžkou udělení pořádkové pokuty. Předseda senátu mu proto podle §53 odst. 1 o. s. ř. uložil pořádkovou pokutu ve výši 5 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
Stěžovatel je přesvědčen, že byl pokutován nezákonně, neboť po předchozích výzvách soudu a v souladu s příslušným ustanovením občanského soudního řádu pouze plnil svou důkazní povinnost a povinnost tvrzení. Uvedl, že upozorňoval a vznášel námitky proti postupu Mgr. Martina Jachury (předseda senátu městského soudu), který rozhodoval, aniž by měl k dispozici příslušnou část spisu, aniž by byli řádně předvoláni účastníci řízení a opatrovník a o řízení byl informován příslušný orgán sociálně právní ochrany dětí či prvoinstanční soud. K prokázání svých tvrzení stěžovatel navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal zvukový záznam z jednání městského soudu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je advokát, a proto nemusel být v řízení před Ústavním soudem zastoupen jiným advokátem ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), [srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015 (290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovateli neposkytuje další procesní prostředky k ochraně jeho práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
V řízení o ústavní stížnosti je úkolem Ústavního soudu ochrana ústavnosti, a nikoliv zákonnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; jeho pravomoc v řízení o ústavní stížnosti je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Přezkum napadeného rozhodnutí městského soudu na úrovni podústavního práva, jak požaduje stěžovatel tvrdě, že mu byla pokuta uložena nezákonně, Ústavnímu soudu nepřísluší. Odkazuje na svoji dosavadní rozhodovací praxi, ve které dává opakovaně najevo, jaká pochybení při aplikaci a interpretaci norem podústavního práva mají ústavně právní relevanci (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004, N 91/33 SbNU 377, nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002, N 127/28 SbNU 95), resp. jaké vady v postupu soudu mohou odůvodnit jeho zásah. Pochybení tohoto charakteru však v posuzované věci neshledal.
Stěžovatel namítl, že v řízení pouze tvrdil konkrétní skutečnosti a navrhoval důkazy. K tomu Ústavní soud uvádí, že stěžovatel nebyl pokutován za realizaci svých procesních práv, ale za (přinejmenším) nevhodný způsob projevu při jejich uplatnění. Z napadeného usnesení vyplývá, že po zahájení jednání bez vyzvání předsedy senátu začal v jednací síni hovořit a neustal ani po opakovaném upozornění odvolacího soudu, skákal do řeči předsedovi senátu a nedbal poučení soudu, že může hovořit jen k výzvě soudu a s jeho souhlasem. Stěžovatel je profesionálem poskytujícím právní služby a je si jistě vědom, že zákon poskytuje soudu pořádková opatření k zamezení nevhodného chování účastníků, ztěžování postupu řízení či narušení důstojného průběhu jednání. Pokud stěžovatel hodlal kritizovat předsedu senátu městského soudu či vznášet námitky proti jeho postupu v odvolacím řízení, měl tak činit korektním způsobem s využitím všech procesních prostředků, které zákonná úprava v tomto směru poskytuje. Pokud tak neučinil a jeho projev před soudem byl posouzen jako chování, jež naplňuje skutkovou podstatu v §53 odst. 1 o. s. ř., nelze mít za to, že k uložení pořádkové pokuty došlo mimo meze stanovené zákonem a představovalo excesivní postup soudu ve smyslu limitů shora uvedených.
Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud konstatuje, že uložená pokuta byla uložena při dolní hranici zákonného rozpětí a dá-li stěžovatel uspokojivým způsobem najevo, že výchovného účelu pořádkové pokuty bylo plně dosaženo, může mu být pokuta případně prominuta.
Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu