ECLI:CZ:US:2020:1.US.1370.20.1
sp. zn. I. ÚS 1370/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti J. L., zastoupeného Mgr. Jiřím Čechem, advokátem se sídlem České Budějovice, Otakarova 1427/41, proti vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 6. 4. 2020 č. j. 1 VZT 325/2019-30 a sdělení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích ze dne 2. 3. 2020 č. j. KZV 35/2018-214, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti se stěžovatel s odvoláním na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené sdělení státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích, kterým byl informován, že jeho návrhy na doplnění dokazování považují orgány činné v trestním řízení za nadbytečné. Dále navrhuje zrušení vyrozumění státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze, kterým byl informován, že jeho podnět k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, byl odložen jako nedůvodný.
Ústavní soud se podanou ústavní stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
Je proto třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připustil výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod a dále je třeba, aby se námitka porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna.
Stěžovatel brojí výhradně proti tomu, že orgány činné v trestním řízení nevyhověly jeho návrhům na provedení určitých důkazů v rámci přípravného řízení, jež je proti němu vedeno. Ústavní stížnost podal za situace, kdy řízení ve věci ještě nebylo pravomocně skončeno, resp. ještě proti němu ani nebyla podána obžaloba. Jak již stěžovateli sdělili státní zástupci Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích i Vrchního státního zastupitelství v Praze, stěžovatel bude mít možnost své důkazní návrhy uplatňovat i v dalším průběhu trestního řízení, tj. v řízení před soudem, v němž má být těžiště dokazování. Ústavní soud se s jejich názorem ztotožňuje. Stěžovatel se v daném řízení nachází v postavení obviněného, a je tedy nesporné, že bude i nadále disponovat všemi svými procesními právy, včetně práva podávat návrhy na provedení určitých důkazů či práva podávat opravné prostředky proti rozhodnutí trestních soudů, v jejichž rámci může brojit mj. právě proti případnému nevyhovění jeho důkazním návrhům. Přiměřeně lze v tomto směru odkázat na předchozí judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1478/08, II. ÚS 2940/17 či II. ÚS 2183/18).
Ústavní soud na základě výše u vedeného uzavírá, že ústavní stížnost nesplňuje nezbytnou formální (procesní) náležitost, tj. vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva, k tomu, aby se jí mohl zabývat meritorně.
Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj