ECLI:CZ:US:2020:1.US.1379.20.1
sp. zn. I. ÚS 1379/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Coffee Source s. r. o., se sídlem v Praze 10, Štěrboholská 560/73, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 7, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3356/2018-135 ze dne 4. 2. 2020 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 57/2017-109 ze dne 21. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a společnosti Dak Lak Coffee CZ, s. r. o., se sídlem v Praze 8, Klášterecká 1051, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice provozuje pražírnu kávy, kterou dováží z Vietnamu na český trh. Stěžovatelka se zabývá přípravou a prodejem kávy, v rámci své činnosti též provozuje pražírnu kávy, sortiment z Vietnamu v nabídce nemá. Jednatel stěžovatelky vystoupil v roce 2015 v internetovém pořadu Jídlo s. r. o. v dílu věnujícím se lokálnímu pražení kávy, v němž parafrázovaně konstatoval, že v danou chvíli nebyl na českém trhu nikdo, kdo by z Vietnamu dodával kvalitní kávu.
2. Na podkladě uvedeného (značně zestručněného) skutkového stavu (jak byl posléze zjištěn obecnými soudy) bylo u Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") k žalobě vedlejší účastnice proti stěžovatelce vedeno řízení o ochranu proti nekalé soutěži. Stěžovatelce bylo rozsudkem nalézacího soudu č. j. 41 Cm 1/2016-70 ze dne 9. 12. 2016 uloženo zveřejnit na svých webových stránkách a zaslat vedlejší účastnici formou doporučeného dopisu omluvu ve výroku specifikovaného znění (výrok I). Dále bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici na odčinění vzniklé nehmotné újmy (přiměřeném zadostiučinění) 100 000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a na náhradě nákladů řízení 24 086 Kč (výrok V).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky uvedené výroky I, III a V rozsudku nalézacího soudu zrušil, vyjma té části výroku I, jíž bylo stěžovatelce uloženo zaslat vedlejší účastnici omluvu formou doporučeného dopisu, kterou odvolací soud potvrdil. Stěžovatelka proti ní následně podala dovolání k Nejvyššímu soudu (dále též "dovolací soud"), který je odmítl pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se svým právním posouzením neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, anebo na stěžovatelkou formulovaných právních otázkách, které ještě neměly být dovolacím soudem řešeny, právní posouzení odvolacího soudu nezáviselo.
4. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s právem na svobodu projevu garantovaným čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí s posouzením obecných soudů, že šlo z její strany o nekalosoutěžní jednání, neboť naříkané výroky jejího jednatele byly výroky komerčními [nikoli veřejnými ve smyslu nálezu sp. zn. I. ÚS 823/11 ze dne 6. 3. 2012 (N 44/64 SbNU 521)], které překročily rámec přípustné kritiky a hodnotícího úsudku; omezení svobody projevu je výjimkou z pravidla, kterou je třeba uplatňovat restriktivně [odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 357/96 ze dne 10. 12. 1997 (N 156/9 SbNU 355)]. K tomu stěžovatelka předkládá okolnosti, kterými se obecné soudy podle jejího názoru dostatečně nezabývaly, a vlastní náhled na soudy zjištěný skutkový stav. Dále stěžovatelka rozporuje, že by jí projev jejího jednatele měl být vůbec přičítán k tíži. Řízení před obecnými soudy je rovněž zatíženo vadou tzv. opomenutých důkazů (důkazní návrhy stěžovatelky k prokázání vyjádření samotné vedlejší účastnice, jež mělo podle stěžovatelky zeslabovat závadnost vyjádření jejího jednatele na adresu vietnamské kávy). Porušení svých ústavních práv dovozuje stěžovatelka také ze skutečnosti, že jí nebyl poskytnut zvukový záznam, díky němuž by mohla porovnat formulaci výroku I rozsudku nalézacího soudu při jeho ústním vyhlášení a v následném písemném vyhotovení a zkontrolovat, zda odpovídala žalobnímu petitu.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná. Svým podáním stěžovatelka totiž pouze pokračuje v polemice s pro ni nepříznivými právními závěry obecných soudů (co do základu, o formě a výši nároku vedlejší účastnice na přiměřené zadostiučinění je před obecnými soudy po kasačních výrocích napadeného rozsudku odvolacího soudu dále vedeno řízení). Článek 36 odst. 1 Listiny však nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci, právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí atp. V žádném z rozhodujících ohledů Ústavní soud nezaznamenal ze strany obecných soudů pochybení, které by zasluhovalo jeho bližší pozornost, neboť jako orgán ochrany ústavnosti stojí mimo soustavu obecných soudů; Ústavní soud není další přezkumnou instancí. Všechna stěžovatelkou tvrzená pochybení byla pečlivě vypořádána již Nejvyšším soudem (viz odůvodnění napadeného usnesení).
6. Obecné soudy dospěly k řádně odůvodněnému závěru, že stěžovatelka a vedlejší účastnice jsou na trhu s kávou přímými soutěžiteli a že jednatel stěžovatelky svým vystoupením porušil dobré mravy hospodářské soutěže, neboť jím dehonestoval vietnamskou kávu, nabízenou na českém trhu; v pořadu přitom nevystupoval jako nezávislý odborník, nýbrž jako zástupce stěžovatelky, jejíž provoz byl v pořadu popisován.
7. Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu, který v základu potvrdil závěr nalézacího soudu, pochybení. Tvrzený rozpor s ustálenou judikaturou, jehož se měl odvolací soud dopustit tím, že se dostatečně nezabýval otázkou, zda lze vystoupení jednatele stěžovatelky vůbec hodnotit jako jednání v hospodářském styku, neshledal; na posouzení odvolacího soudu (třebaže kuse odůvodněné) je podle dovolacího soudu třeba nahlížet ve spojitosti s rozsudkem nalézacího soudu, který se danou otázkou zabýval zevrubně, jehož závěry byly předmětem přezkumu odvolacího soudu a v tomto ohledu obstály pro důvody tam uvedené jako správné (viz také s. 3-4 napadené usnesení dovolacího soudu). Na uvedeném posouzení neshledává Ústavní soud nic závadného.
8. Také námitku rozporu závěru odvolacího soudu s judikaturou Ústavního soudu týkající se ústavní garance svobody projevu vypořádal již Nejvyšší soud, na jeho rozhodnutí, jehož obsah je stěžovatelce znám, lze i v tomto ohledu plně odkázat. Odvolací soud podle Nejvyššího soudu řádně a v souladu s právním názorem Nejvyššího i Ústavního soudu hodnotil naříkaný projev s ohledem na cíle, které sledoval, nikoli izolovaně bez jeho zasazení do kontextu rozhodných okolností. Stejný závěr pak Nejvyšší soud učinil i o námitce rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu v posouzení otázky, zda byly splněny podmínky jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže.
9. Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelka účelově poukazuje na jednotlivé aspekty svého chování, jiné okolnosti případu pomíjí a odkazovanou judikaturu vytrhuje z (odlišného a na věc neaplikovatelného) kontextu. Stejný závěr z pohledu Ústavního soudu platí i pro stěžovatelčiny odkazy na nálezy sp. zn. II. ÚS 2051/14 ze dne 3. 2. 2015 (N 23/76 SbNU 325), sp. zn. I. ÚS 3819/14 ze dne 20. 2. 2018 (N 27/88 SbNU 397), sp. zn. II. ÚS 2296/14 ze dne 14. 4. 2015 (N 80/77 SbNU 167), a sp. zn. I. ÚS 4022/17 ze dne 11. 6. 2018 (N 110/89 SbNU 631).
10. S odkazem na zákonný rozsah své přezkumné činnosti se Nejvyšší soud nezabýval pouze námitkou nezpřístupnění zvukového záznamu ústního vyhlášení rozsudku nalézacího soudu. K tomu Ústavní soud pouze doplňuje, že spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení), dovozovaná z čl. 36 odst. Listiny, se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele. I kdyby byl výrok při ústním vyhlášení rozsudku formulován špatně, uvede soud zamýšlený důsledek na pravou míru nejpozději v jeho písemném vyhotovení; teprve s jeho doručením jsou ostatně spojeny právní účinky, mající dopad do sféry účastníků řízení. Stěžovatelka proto nemohla být případnou vadou uvedeného charakteru nikterak poškozena, natož dotčena na svých základních právech.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu