ECLI:CZ:US:2020:1.US.1422.20.1
sp. zn. I. ÚS 1422/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti České republiky, Okresního soudu ve Zlíně se sídlem Dlouhé díly 351, Zlín, zastoupené předsedou soudu Mgr. Petrem Hanáčkem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2020 č. j. 28 Cdo 422/2019-1139, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 a čl. 96 odst. 2 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. 7. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1072 a opravné usnesení téhož soudu ze dne 27. 8. 2018 č. j. 60 Co 169/2018-1086 a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přijatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je tedy krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není (standardním postupem) možná.
V projednávaném případě je evidentní, že ve věci stěžovatelky dosud nebylo pravomocně rozhodnuto, neboť usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, ústavní stížnost je tudíž předčasná.
Ústavní soud pro úplnost uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatelku nepoškozuje, neboť k ochraně proti tvrzeným zásahům do základních práv má, resp. bude mít k dispozici zákonné procesní prostředky, a teprve po jejich vyčerpání se může s ústavní stížností obrátit na Ústavní soud, bude-li i nadále přesvědčena, že k tomu má důvody.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. května 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
soudce zpravodaj