ECLI:CZ:US:2020:1.US.145.20.1
sp. zn. I. ÚS 145/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Hůlkové, zastoupené Mgr. Filipem Červenkou, advokátem se sídlem Mánesova 1374/53, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2597/2019-353 ze dne 13. 11. 2019, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 112/2018-222 ze dne 17. 4. 2018 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 203/2015-122 ze dne 31. 10. 2017, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka rovněž požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku byt (blíže specifikovaný ve výroku rozsudku) a dále jí byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání, ve kterém namítala to, že obvodní soud nebyl oprávněn projednat věc v její nepřítomnosti, když stěžovatelka doložila dostatečnou omluvu od své lékařky s žádostí o odročení jednání. Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") rozsudek obvodního soudu v meritu věci potvrdil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obvodní soud nepochybil, pokud věc projednal v nepřítomnosti stěžovatelky, která se omluvila den před nařízeným jednáním a její žádost vyhodnotil jako obstrukční. Navíc je odvolacímu soudu z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatelka v době minulé i současné aktivně vystupuje v mnoha soudních řízeních; ostatně ani odvolací soud neshledal důvody pro odročení nařízeného odvolacího jednání. Dovolání stěžovatelky pak bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto pro nepřípustnost.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že postupem obecných soudů jí bylo odňato právo jednat před soudem, neboť závěry obecných soudů o údajném obstrukčním jednání jsou založeny na nepřezkoumatelných argumentech; naopak na straně obecných soudů docházelo k nedůvodným průtahům. Toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud, který odmítl její dovolání pro nepřípustnost.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud úvodem konstatuje, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky.
Ústavní soud připomíná, že k otázce žádosti o odročení jednání podle §101 odst. 3 občanského soudního řádu opakovaně judikuje (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2778/08 ze dne 8. 4. 2009 či recentní usnesení sp. zn. III. ÚS 44/19 ze dne 2. 5. 2019), že každý jednotlivý případ je nutno posuzovat samostatně a žádost o odročení jednání, ať už pro důvody na straně účastníka řízení nebo jeho právního zástupce, hodnotit individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
Podle Ústavního soudu obecné soudy v nyní projednávaném případě dospěly k přesvědčivému závěru, že jednání stěžovatelky při žádosti o odročení jednání mělo obstrukční rysy, jež nemůže požívat právní ochrany. Tento závěr obecných soudů nenese s ohledem na okolnosti souzeného případu prvky libovůle či svévole a obecné soudy se zabývaly velmi zodpovědně tím, zda jsou v daném případě splněny důvody pro odročení jednání. Je zcela evidentní, že prvotní tvrzené pochybení, od něhož stěžovatelka následně odvíjí svoje námitky včetně dovolacích námitek, nastalo na samém počátku řízení, kdy obvodní soud nevyhověl jejímu návrhu na odročení jednání. K nápravě takového pochybení (odnětí možnosti jednat před soudem) nicméně primárně slouží žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 3 občanského soudního řádu, jíž však stěžovatelka (zřejmě) nevyužila. K rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu pak ústavní stížnost stěžovatelky téměř žádnou argumentaci neobsahuje (s výjimkou námitky existence zmatečnostní vady), a proto se jimi Ústavní soud blíže nezabýval a plně odkazuje ne jejich odůvodnění.
Jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že tzv. zmatečnostní námitky uplatněné v ústavní stížnosti je třeba považovat za nepřípustné (srov. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť k jejich vyřešení slouží, jak již bylo uvedeno výše, žaloba pro zmatečnost. Vyčerpání tohoto prostředku nápravy je přitom nezbytné, a tak by tomu bylo dokonce i v případech, kdy námitky již byly věcně projednány v řízení o jiných opravných prostředcích [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 15/06 ze dne 17. 5. 2006 (U 7/41 SbNU 609)].
Pokud se týká napadeného usnesení Nejvyššího soudu, pak Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že posouzení přípustnosti, popř. důvodnosti, dovolání je primárně věcí Nejvyššího soudu. V této souvislosti je třeba upozornit na konstantní judikaturu Ústavního soudu, který "může přehodnocovat posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda dovolací soud neodepřel účastníku řízení soudní ochranu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění, pokud jde o jeho přípustnost, náležitě vypořádal se stěžovatelem řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky, ať už vyústilo do odmítnutí dovolání nebo připuštění dovolacího přezkumu, aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami"[viz bod 20 nálezu sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391)]. Z toho pohledu pak rubrikované usnesení Nejvyššího soudu žádný ústavněprávní deficit nevykazuje.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu