ECLI:CZ:US:2020:1.US.1460.20.1
sp. zn. I. ÚS 1460/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu Kateřiny Scheibingerové, na přezkum rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí č. j. MPSV-2020/63361-923 ze dne 26. 3. 2020 takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se domáhá přezkumu v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí jako odvolacího správního orgánu ve věci žádosti jejího otce o příspěvek na zvláštní pomůcku dle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů.
Ústavní soud se podaným návrhem, který posoudil jako ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek jeho věcné projednatelnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že návrh tyto požadavky z následujících důvodů nesplňuje.
Předně je nutno uvést, že účastníkem správního řízení a tím, vůči komu napadené rozhodnutí směřuje, je navrhovatelčin otec, pan Jaroslav Vnenk, nikoli ovšem navrhovatelka sama. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci oprávněna podat pouze ta fyzická nebo právnická osoba, která byla účastníkem řízení, z něhož takové rozhodnutí vzešlo. Je zřejmé, že navrhovatelka této podmínce nedostojí, neboť ústavní stížnost podává ve prospěch svého otce, fakticky jako jeho zmocněnkyně, tedy ve stejném procesním postavení jako v původním správním řízení, což je však v řízení o ústavní stížnosti zapovězeno. Zákon o Ústavním soudu naopak vyžaduje, aby sama osoba dotčená na svých základních právech nebo svobodách takovým rozhodnutím orgánu veřejné moci byla zastoupena advokátem (§30 odst. 1). Tento nedostatek však nemůže být v nynějším případě pro svoji povahu zhojen výzvou k odstranění vad podání, neboť "záměna účastníků" (tj. navrhovatelky za jejího otce) je s ohledem na individuální charakter porušení základních práv či svobod v řízení o ústavní stížnosti vyloučena.
Ústavní stížnost by však nebyla způsobilá věcného projednání ani tehdy, kdyby ji podal sám otec navrhovatelky. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V daném případě totiž právní řád umožnuje otci navrhovatelky napadnout předmětné rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí žalobou u soudu, a to podle §65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V tomto ohledu by tedy šlo o ústavní stížnost předčasnou, neboť v pořadí dalším prostředkem nápravy je právě správní žaloba. Teprve nebyl-li by otec navrhovatelky úspěšný ani v řízení před správními soudy, mohl by se obrátit na Ústavní soud s ústavní stížností.
Za uvedených okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo než odmítnout ústavní stížnost dle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj