ECLI:CZ:US:2020:1.US.1467.19.1
sp. zn. I. ÚS 1467/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Ing. Věry Hnidákové, JUDr. Zdeňka Slapničky a ALTER EGO H+H, s.r.o., se sídlem Vyšehradská 53, Praha 2, všichni zastoupení JUDr. Vladimírem Turkem, advokátem se sídlem Korunní 2206/127, Praha 3, proti usnesením schůze věřitelů ze dne 28. 3. 2019, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2019, vtěleném do zápisu ze schůze věřitelů ze dne 28. 3. 2019 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-B-173 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2019 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-B-186, jakož i s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelé se s odvoláním na porušení základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a odložení jejich vykonatelnosti.
II
Ústavní soud z přezkumného jednání a ze zápisu ze schůze věřitelů konané u Krajského soudu v Praze dne 28. 3. 2019 v insolvenční věci vedené pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2012, z napadených usnesení krajského soudu a z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku (https://isir.justice.cz) zjistil, že proti stěžovatelce Ing. Věře Hnidákové (dlužnici) je krajským soudem vedeno pod sp. zn. KSPH 36 INS 28162/2016 insolvenční řízení. Usnesením ze dne 15. 11. 2018 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-A-470 bylo rozhodnuto o úpadku stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové a na její majetek byl prohlášen konkurs; insolvenčním správcem byl ustanoven Mgr. Josef Nezkusil, LL.M.
V insolvenčním řízení stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové se dne 28. 3. 2019 konalo přezkumné jednání a schůze věřitelů, na které krajský soud vyhověl připomínce zástupce věřitele č. 1 obchodní společnosti Creatis, a.s. (dále jen "věřitel č. 1"), a zástupce věřitele č. 8 obchodní společnosti Alia Trade, s.r.o. (dále jen "věřitel č. 8"), když stěžovatelce ALTER EGO H+H, s.r.o. neumožnil hlasovat s poukazem na §53 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadu a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon", neboť jediným společníkem a jediným jednatelem této stěžovatelky je Jiří Hnidák, manžel stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové (dlužnice). Následně byla na základě hlasování přiznána v rozsahu přihlášených pohledávek hlasovací práva věřitelům č. 1 a č. 8 a bylo rozhodnuto o věřitelském orgánu. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-B-173 potvrdil rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 28. 3. 2019, kterým se insolvenční správce Mgr. Josef Nezkusil, LL.M. odvolává z funkce a novým insolvenčním správcem se jmenuje Ing. Jiří Krejčiřík (výrok I.); současně uložil odvolanému insolvenčnímu správci, aby bez zbytečného odkladu informoval nově ustanoveného insolvenčního správce o své dosavadní činnosti a předložil všechny doklady související s výkonem funkce včetně vyúčtování dosavadních nákladů (výrok II.). Krajský soud napadeným usnesením ze dne 9. 4. 2019 č. j. KSPH 36 INS 28162/2012-B-186 citované usnesení o ustanovení nového insolvenčního správce potvrdil.
III
Stěžovatelé v ústavní stížnosti - po shrnutí skutkového základu a průběhu řízení před insolvenčním soudem - v prvé řadě namítají nesprávnost obsazení rozhodujícího soudu, přičemž poukazují na skutečnost, že tuto námitku uplatňují v průběhu celého insolvenčního řízení a insolvenčními soudy bylo o ní již opakovaně rozhodováno. V této souvislosti poukazují na svolání a vedení schůze věřitelů dne 28. 3. 2019 vyloučeným soudcem. Stěžovatelé dále namítají nesprávnost (nepřípustnost) postupu insolvenčního soudu, který umožnil realizovat procesní práva v řízení věřitelům č. 1 a č. 8 navzdory tomu, že podle jejich tvrzení tito věřitelé neměli procesní způsobilost a nebyli ani řádně zastoupeni. K porušení práv stěžovatelů mělo také dojít přijetím rozhodnutí schůze věřitelů ze dne 28. 3. 2019 o přiznání hlasovacích práv věřitelům č. 1 a č. 8, rozhodnutím o volbě věřitele č. 8 za zástupce věřitelů a věřitele č. 12 (Ing. Petra Dohnala) za náhradníka zástupce věřitelů a konečně usnesením o odvolání stávajícího insolvenčního správce Mgr. Josefa Nezkusila, LL.M. a jmenování nového insolvenčního správce Ing. Jiřího Krejčiříka. Argumentace stěžovatelů se zaměřuje na zdůvodňování pochybností o nepodjatosti nově ustanoveného insolvenčního správce, dovozovaných ze skutečnosti, že byl navržen věřiteli č. 1 a č. 8 v insolvenčním řízení, se kterými mají stěžovatelka Ing. Věra Hnidáková a její manžel dlouholeté soudní spory. Stěžovatelé ostatně shledávají v postupu soudu, který rozhodnutí schůze věřitelů o odvolání původního správce a jmenování nového insolvenčního správce potvrdil, rozpor s §24 odst. 1 větou první insolvenčního zákona.
IV
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí schůze věřitelů a insolvenčního soudu, soudního insolvenčního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná. Z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit subsidiaritu ústavní stížnosti projevující se i požadavkem, aby směrovala toliko proti rozhodnutím konečným, tj. rozhodnutím o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. V této souvislosti musí být zvažován rovněž význam rozhodnutí z hlediska řízení jako celku, efektivnost i nezbytnost jeho zrušení pro poskytnutí ochrany základních práv dotčenému účastníkovi.
Ústavní soud - obdobně jako v řízení o téměř totožné ústavní stížnosti sp. zn. III. ÚS 1156/19 - připomíná, že stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají tři druhy rozhodnutí v insolvenčním řízení, a to 1) rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřiteli, 2) volbu zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů a 3) rozhodnutí o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového insolvenčního správce. V této souvislosti nelze opomenout, že již dříve judikoval, že schůze věřitelů představuje zvláštní formu jednání insolvenčního soudu a lze ji přiznat postavení zvláštního orgánu, který v určitém rozsahu přímo vykonává státní moc, přičemž přípustnost ústavní stížnosti dovodil u některých druhů rozhodnutí v insolvenčním řízení, která i jako nemeritorní rozhodnutí jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele. Byla tak judikována přípustnost ústavní stížnosti proti usnesení insolvenčního soudu, kterým soud podle §57 odst. 3 insolvenčního zákona potvrzuje členy a náhradníky věřitelského výboru i proti rozhodnutí schůze věřitelů podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona, kterým se odvolává insolvenční správce a jmenuje nový správce, potvrzenému usnesením insolvenčního soudu (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1549/11). Na základě těchto závěrů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatelů v části směřující proti rozhodnutím o volbě zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů a o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového správce za přípustnou.
Odlišně je však v rozhodovací praxi Ústavního soudu řešena přípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutí schůze věřitelů o přiznání hlasovacích práv. S poukazem na závěry vyplývající ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 41/2015 a nálezu sp. zn. I. ÚS 1549/11 není podmínka přípustnosti ústavní stížnosti proti takovému rozhodnutí naplněna. V části směřující proti rozhodnutí o přiznání hlasovacích práv věřitelům č. 1 a č. 8 proto ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná není.
Ústavní soud dále konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze.
Podstatou posuzované ústavní stížnosti v její přípustné části je nesouhlas stěžovatelů s volbou zástupce věřitelů a náhradníka zástupce věřitelů, realizovanou v insolvenčním řízení stěžovatelky Ing. Věry Hnidákové na schůzi věřitelů a potvrzenou usnesením insolvenčního soudu, jakož i nesouhlas s rozhodnutím o odvolání insolvenčního správce a jmenování nového insolvenčního správce, rovněž potvrzeného insolvenčním soudem. Tato rozhodnutí nepodléhají přezkumu Ústavního soudu z hlediska samotného hlasování jednotlivých věřitelů, vyslovení konkrétního stanoviska věřitele v rámci hlasování je jeho právem, které nemusí nijakým způsobem zdůvodňovat. Přezkum Ústavního soudu se tak zaměřuje pouze na procesní postup insolvenčního soudu, který přijetí rozhodnutí předcházel. V něm nebyly shledány projevy svévole, které by byly v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a zakládaly důvodnost ústavní stížnosti. Namítanou procesní nezpůsobilost věřitelů č. 1 a č. 8 v insolvenčním řízení považuje Ústavní soud za zjevně neopodstatněnou s ohledem na princip materiální publicity údajů zapsaných v obchodním rejstříku.
Volba zástupce věřitelů, jakož i rozhodování o možnosti odvolat insolvenčního správce, jsou v insolvenčním řízení obligatorní částí první schůze věřitelů, přičemž rozhodnutí byla přijata věřiteli oprávněnými na schůzi věřitelů hlasovat. Následný postup insolvenčního soudu, kterým byla potvrzena přijatá rozhodnutí, rovněž není projevem svévole insolvenčního soudu, ale procesním postupem plynoucím z insolvenčního zákona. Ústavní soud přitom v tomto postupu neshledal žádné pochybení nepřípustně zasahující do základních práv stěžovatelů.
Ústavní soud tak neshledal, že by postup a jednání insolvenčního soudu bylo možné považovat za svévolné nebo jinak excesivní. Argumentace stěžovatelů vesměs postrádá ústavněprávní rozměr, toliko předkládá vlastní interpretaci podústavního práva a judikatury.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl. K návrhu stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do akcesorického návrhu vzneseného podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu