ECLI:CZ:US:2020:1.US.1474.20.1
sp. zn. I. ÚS 1474/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno, zastoupeného JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 24/37, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 3 To 42/2020-340 z dne 26. února 2020 a Městského soudu v Brně č. j. 8 PP 158/2014-329 ze dne 3. ledna 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen "soud prvního stupně") napadeným usnesením rozhodl, že stěžovatel dovykoná zbytek trestu odnětí svobody z celkové výměry 4 let a 10 měsíců, uloženého rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "stížnostní soud") sp. zn. 39 T 5/2008 ze dne 29. července 2013, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 2 To 8/2014 ze dne 30. července 2014, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením soudu prvního stupně sp. zn. 8 PP 158/2014 ze dne 4. února 2015. Stěžovatelem podanou stížnost stížnostní soud zamítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), obsáhle namítá zásah do svých práv zakotvených v čl. 36 a 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"); je přesvědčen, že rozhodnutí je věcně nesprávné a postup zvolený při rozhodování je protiústavní. Stěžovatel byl, jak výše uvedeno, odsouzen a následně podmíněně propuštěn z výkonu trestu a byla mu stanovena čtyřletá zkušební doba. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "nalézací soud") sp. zn. 5 T 37/2018 ze dne 27. února 2019 byl uznán vinným ze spáchání (I) zločinu zvýhodňování věřitele podle §223 odst. 1, 3 písm. a) trestního zákoníku a (II) přečinu poškozování věřitele podle §222 odst. 1 písm. a), d) a odst. 3 písm. a) a b) trestního zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 60 měsíců do věznice s ostrahou; dále mu byl zakázán výkon činnosti a byla mu uložena povinnost nahradit ve stanoveném rozsahu škodu. K jeho odvolání Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem sp. zn. 67 To 360/2019 ze dne 6. listopadu 2019 zrušil výrok o vině (I), v tomto rozsahu stěžovatele zprostil obžaloby, a při nezměněném výroku (II) nově stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání dvou let do věznice s ostrahou, zakázal mu činnost a uložil povinnost nahradit škodu ve stanoveném rozsahu. Stěžovatel je, stručně řečeno, přesvědčen, že rozhodl-li soud prvního stupně v době, kdy sice již bylo ve druhém řízení pravomocně rozhodnuto, avšak nebylo vyhotoveno rozhodnutí odvolacího soudu, nemohl soud prvního stupně podle stěžovatele vzít v úvahu všechny okolnosti případu. Podle stěžovatele přitom nalézací i odvolací soud zohlednily, že (další) trestnou činnost spáchal v době podmíněného propuštění z výkonu dřívějšího trestu odnětí svobody, že od podmíněného propuštění uplynulo pět let a trestný čin byl spáchán již v roce 2000, přičemž soudu tenkrát trvalo šest let trestní řízení ukončit. Podle stěžovatele je dovykonání starého trestu v trvání jednoho roku a tří měsíců nadbytečné, nepřinese kýžený efekt, stěžovatele i s ohledem na kumulaci trestů nepřiměřeně zatíží a účelu trestu nebude dosaženo; stěžovateli není kladeno za vinu nic dalšího než jediný exces, kterého se dopustil v době podmíněného propuštění. Soud prvního stupně rozhodl, aniž by rozsudek odvolacího soudu provedl řádně jako důkaz, k němuž by se mohl stěžovatel vyjádřit, a aniž by provedl další navržené důkazy. S odkazem na citovanou judikaturu proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.
3. Z přiložených dokumentů a informací nalézacího soudu se podává výše popsaný průběh rozhodování obecných soudů: rozhodnutí odvolacího soudu bylo písemně vyhotoveno nejpozději při vrácení spisu nalézacímu soudu dne 17. prosince 2019, stěžovateli bylo doručeno dne 29. ledna 2020 a jeho obhájci dne 9. února 2020. Pokračoval-li soud prvního stupně dne 3. ledna 2020 v odročeném veřejném zasedání a zjistil-li existenci pravomocného rozsudku odvolacího soudu (byť z části zprošťujícího), byla tato informace (pravomocný odsuzující výrok) dostačující pro posouzení ne-osvědčení stěžovatele; úkolem obecného soudu v takovém řízení není prověřovat (přezkoumávat) důvody odsuzujícího rozhodnutí, ale pouze posoudit, osvědčila-li se podmíněně propuštěná osoba. Podle §91 odst. 1 trestního zákoníku platí, že "[j]estliže podmíněně propuštěný ... vedl ve zkušební době řádný život a vyhověl uloženým podmínkám, vysloví soud, že se osvědčil; jinak rozhodne, a to popřípadě již během zkušební doby, že se zbytek trestu vykoná. Výjimečně může soud vzhledem k okolnostem případu a osobě odsouzeného ponechat podmíněné propuštění ... v platnosti, i když odsouzený zavdal příčinu k rozhodnutí o tom, že se zbytek trestu vykoná, a (a)stanovit nad odsouzeným dosud neuložený dohled, (b)přiměřeně prodloužit zkušební dobu, ne však o více než dvě léta, přičemž nesmí překročit horní hranici zkušební doby stanovené v §89 odst. 1 nebo §90 odst. 2, nebo (c) stanovit dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti uvedené v §48 odst. 4 směřující k tomu, aby vedl řádný život.". Uvedená právní úprava neposkytuje obecnému soudu mnoho možností, zejména, je-li, jako v projednávané věci, stěžovateli pravomocně uložen trest odnětí svobody právě na dvě léta.
4. Lze chápat nespokojenost stěžovatele s kumulací trestů. Stěžovatel se druhého trestného činu dopustil jen několik měsíců poté, co bylo rozhodnuto o jeho podmíněném propuštění; zjevně tak hrozba "Damoklova meče" nepůsobila na stěžovatele dostatečně a podmíněně přerušený trest nevedl k nápravě, kterou s ní trestní právo spojuje.
5. Právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) i právo na přístup k soudu (čl. 36 Listiny) zajišťují každému, že o jeho věci bude rozhodovat nezávislý a nestranný soud podle předem stanovených pravidel. Nikdo nesmí být zbaven osobní svobody jinak, než z důvodů, které stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny); trestní zákoník neposkytoval soudu prvního stupně alternativu pro jeho rozhodnutí - jednání stěžovatele vylučovalo, aby soud mohl spáchanou trestnou činnost považovat za jeho osvědčení se.
6. Jakkoliv stěžovatel obsáhle argumentoval důvody, pro které by měla být napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a stížnostního soudu zrušena, nezjistil Ústavní soud, že by stěžovatel byl ve svých zaručených právech zkrácen způsobem, jak v ústavní stížnosti tvrdil.
7. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu