ECLI:CZ:US:2020:1.US.1487.20.1
sp. zn. I. ÚS 1487/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. G., Vazební věznice P.O.BOX 5, Praha 4 - Pankrác, zastoupeného JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem se sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 14 To 28/2020, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. Nt 427/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 26. 5. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel je občanem Ruské federace a Izraele. Dne 27. 7. 2018 přicestoval do České republiky se svojí těhotnou manželkou a nezletilou dcerou jako turista. Na letišti Václava Havla byl zadržen, a to na základě žádosti Ruské generální prokuratury o jeho vydání do Ruské federace.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. Nt 427/2018, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, sp. zn. 14 To 120/2018, byl stěžovatel vzat do předběžné vazby podle §94 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. V předběžné vazbě se stěžovatel nachází dosud, tj. téměř dva roky.
Dne 25. 4. 2019 rozhodl Městský soud v Praze usnesením č. j. Nt 427/2018-376, že podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. je vydání stěžovatele do Ruské federace přípustné. O následně podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 4. 7. 2019, sp. zn. 14 To 55/2019, tak, že napadené usnesení zrušil a po upřesnění skutku rozhodl tak, že vydání stěžovatele do Ruské federace je přípustné.
Dne 5. 2. 2020 byla usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 427/2018 zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z předběžné vazby spojená s návrhem na nahrazení vazby písemným slibem. Následná stížnost stěžovatele byla zamítnuta usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 3. 2020, sp. zn. 14 To 28/2020.
Dne 3. 4. 2019 podal stěžovatel žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice, kterou vzal dne 12. 4. 2019 zpět, aby ji dne 19. 7. 2019 opětovně podal. Jeho žádost byla rozhodnutím ze dne 19. 9. 2019, č. j. OAM-387/LE-LE05-LE05-2019, zamítnuta z důvodu, že má více než jedno státní občanství. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí správního orgánu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. V době podání ústavní stížnosti podle sdělení stěžovatele azylové řízení stále ještě probíhalo.
Stěžovatel v souvislosti s předběžnou vazbou poukázal na skutečnost, že tuto lze uvalit jen na osobu, o jejíž vydání se jedná, a to pouze z tzv. útěkového důvodu, tj. odůvodňují-li zjištěné skutečnosti obavu z útěku. Předběžná vazba není opatřením, které by bylo vždy nezbytné k provedení extradičního řízení, a tím ke splnění mezinárodních závazků České republiky. Takovým opatřením je až vydávací vazba, následující po rozhodnutí ministra spravedlnosti o povolení vydání. Důvodnost obavy z útěku stěžovatele musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Délka předběžné vazby po doručení extradiční žádosti nebo vyslovení souhlasu s vydáním není výslovně časově omezena. I předběžná vazba však musí být svojí délkou přiměřená. Vždy je třeba vzít v úvahu mj. osobní situaci osoby, o jejíž vydání se jedná, závažnost činu, pro který je vydání žádáno, dosavadní průběh a případné průtahy v extradičním řízení. Pro zákonnost vazby v extradičním řízení je podstatné, aby extradiční řízení skutečně probíhalo a nebylo fakticky suspendováno. Při posuzování důvodu vazby musí obecné soudy postupovat restriktivně tak, aby celková délka vazby nebyla z hlediska zachování práva na osobní svobodu zcela nepřiměřená.
Stěžovatel dále poukázal na doktrínu zesílených důvodů pro pokračování předběžné vazby. Obecné soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody aprobovat. Po určité době trvání vazby musí soud zjistit, zda existují jiné relevantní důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí osobní svobody. Tyto další důvody dle náhledu stěžovatele nejsou v jeho věci dány. Důvody uváděné obecnými soudy pro pokračování vazby jsou jen opakováním důvodů předchozích.
Stěžovatel uvedl, že trestnímu řízení v Rusku se nevyhýbal, emigroval v roce 2013 a o jeho vedení neměl povědomí. Obecné soudy nezohlednily probíhající řízení o mezinárodní ochraně a povinnost odevzdat v průběhu azylového řízení pasy. Je pravdou, že stěžovatel nemá v ČR osobní vazby, nicméně Organizace pro pomoc uprchlíkům je ochotna se za něj zaručit. Hrozba vysokým trestem je podle stěžovatele nekonkrétní. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by jeho žádost o azyl byla pouze účelová, neboť první z nich podával v době, kdy ještě neexistovalo rozhodnutí městského soudu o přípustnosti jeho vydání. Od okamžiku svého zajištění uvádí stěžovatel stejné důvody svých obav z návratu do Ruska. Obecné soudy ve svých rozhodnutích používaly stereotypní formulace bez toho, že by se vypořádaly s konkrétními okolnostmi případu. Stěžovatel neměl v řízení před soudem možnost se vyjádřit ke všem skutečnostem, které měly vliv na rozhodování soudu - vyzvedl především otázku hrozby vysokého trestu a držení dvou cestovních pasů. Soudy se rovněž nedostatečně vypořádaly s případnými alternativami k předběžné vazbě, kdy se nabízelo umístit stěžovatele do některého ze zařízení určených pro uprchlíky, kde by měl stěžovatel volnější režim při zachování dohledu státních orgánů. Stejně tak se soudy blíže nezabývaly nepříznivým zdravotním stavem stěžovatele, který dlouhodobě trpí schizofrenií a depresemi. Závěrem poukázal stěžovatel na skutečnost, že zákon pro předběžnou vazbu nestanovuje žádné zákonné lhůty, jež by omezovaly její celkovou délku. I předběžná vazba musí být svou délkou přiměřená, což se však v projednávané věci podle stěžovatele neděje.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti jde v projednávané věci především o to, zda podaný výklad a aplikace podústavního práva upravujícího rozhodování o omezení stěžovatelovy svobody předběžnou vazbou nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy. Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod příslušná ustanovení zákona o mezinárodní justiční spolupráci. Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné svévole, resp. libovůle.
Předběžná vazba (§94 zákona o mezinárodní justiční spolupráci) je zvláštním druhem vazby a jejím účelem je zajistit dosažitelnost osoby, o jejíž vydání jde, v průběhu extradičního řízení, neboť se typicky jedná o cizince bez vztahu k České republice, a v případě jeho opuštění území by nebylo možné extradiční řízení vůbec vést. Nad rámec požadavků vyplývajících z mezinárodních smluv, včetně mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách [zejména čl. 5 odst. 1 písm. f) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], česká vnitrostátní úprava stanoví i pro předběžnou vazbu důvod útěkový. Obava z útěku osoby, o jejíž vydání jde, musí být doložena konkrétními zjištěnými skutečnostmi; sama skutečnost, že se jedná o cizince bez dlouhodobého pobytu v České republice, by takovým důvodem neměla být. Obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly konkrétní důvody, pro které je třeba v případě stěžovatele předběžnou vazbu zachovat. Stěžovatel má dvě státní občanství a tudíž i dva cestovní pasy, přičemž má k dispozici zázemí ve svém druhém domovském státu, což mu vytváří příznivé podmínky k útěku. Obecným soudům rovněž nelze vytknout, že by se nezabývaly vazbami stěžovatele na Českou republika, přičemž v souvislosti s uvedeným dospěly k závěru, že tyto nejsou natolik silné, aby mu bránily její území opustit.
Namítá-li stěžovatel, že mohl být umístěn do některého z azylových zařízení, kde by se musel denně hlásit, lze odkázat na odůvodnění vrchního soudu, který v souvislosti s uvedeným uzavřel, že při existenci silné motivace k útěku nelze dobrovolné setrvání stěžovatele v takovém zařízení předpokládat. Spatřuje-li stěžovatel překážku ve vycestování v zajištění jeho dvou cestovních pasů, lze poukázat na možnost snadného vycestování do zemí schengenského prostoru a maření extradičního řízení. To zvláště za situace, kdy již bylo extradiční řízení pravomocně skončeno rozhodnutím, podle něhož je vydání stěžovatele přípustné. S pravomocným skončením extradičního řízení pak souvisí i to, že tuto skutečnost lze chápat jako tzv. zesilující důvod, neboť pravomocné rozhodnutí o přípustnosti vydání je určitým psychologickým prvkem majícím vliv na další chování vydávaného.
Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že i trvání předběžné vazby musí mít své ústavní limity. Na druhou stranu však nelze odhlížet od toho, že extradiční řízení je ze své podstaty dotčeno mezinárodním prvkem, který se z objektivních příčin negativně podepisuje na délce trvání vydávacího řízení a tím i předběžné vazby. Z toho důvodu je na předběžnou vazbu z hlediska přípustnosti její délky nahlíženo jinou optikou, než je tomu u "běžné" útěkové vazby. Jak plyne ze shora uvedeného, v projednávané věci již extradiční řízení proběhlo a nachází se ve fázi před rozhodnutím ministryně spravedlnosti o povolení či nepovolení vydání stěžovatele do Ruské federace. Za těchto okolností je závěr vrchního soudu o zvýšeném riziku útěku stěžovatele logický a ústavně konformní.
Ústavní soud je toho názoru, že z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy případem stěžovatele řádně zabývaly a ve svých odůvodněních se s námitkami stěžovatele řádně vypořádaly.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu