ECLI:CZ:US:2020:1.US.1502.20.2
sp. zn. I. ÚS 1502/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavních stížností M. M., zastoupeného Adamem Zítkem, advokátem se sídlem nám. Republiky 60, 347 01 Tachov, proti usnesením Krajského soudu v Plzni č. j. 7 To 99/2020-49 ze dne 12. 3. 2020 a č. j. 8 To 77/2020-199 ze dne 7. 4. 2020, usnesení Okresního soudu v Tachově č. j. 0 Nt 18/2019-41 ze dne 24. 2. 2020, ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 0 Nt 18/2019-57 ze dne 13. 7. 2020 a proti usnesení téhož soudu č. j. 9 T 173/2019-186 ze dne 7. 2. 2020 takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi, původně vedenými u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1502/20 a II. ÚS 1515/20, jež byly spojeny ke společnému řízení a které splňují formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označenými usneseními Okresní soud v Tachově zamítl návrhy stěžovatele na přiznání práva na bezplatnou obhajobu (resp. obhajobu za sníženou odměnu) v každé z jeho trestních věcí vedených u tohoto soudu. Proti oběma rozhodnutím podal stěžovatel stížnosti, jež Krajský soud v Plzni v záhlaví uvedenými usneseními jako nedůvodné zamítl.
Stěžovatel v ústavních stížnostech namítl, že ve svých návrzích i stížnostech proti usnesením soudu prvního stupně dostatečně doložil, že v době, kdy žádal o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu, byl skutečně nemajetný a s ohledem na skutečnost vzetí do vazby bylo zřejmé, že po dobu setrvání ve vazbě nebude mít žádný příjem. Krajskému soudu vytkl, že zkoumal jen jeho finanční situaci a příjmy v minulosti, a nezaměřil se na aktuální majetkové poměry, jakož i že mu nesdělil, co má k prokázání svých tvrzení doložit, když dle svých slov doložil vše, co doložit mohl. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavních stížnostech dále přiblížil a odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, vyžádaný spisový materiál i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Stěžovatel ve vazebním zasedání ve věci sp. zn. 0 Nt 18/2019, konaném dne 21. 12. 2019, uvedl, že je v současnosti zaměstnán u německé obchodní společnosti v Boru u Tachova s měsíčním výdělkem kolem 20 000 Kč čistého. Okresní soud v Tachově v souvislosti s návrhem stěžovatele na přiznání práva na bezplatnou obhajobu ze dne 20. 12. 2019 a s přihlédnutím k jeho tvrzení stran svých příjmových poměrů, učiněném ve vazebním zasedání, jej vyzval k předložení potvrzení o příjmu za posledních 6 měsíců, případně dokladu o pobírání sociálních dávek za shodné časové období, jakož i předložení rozsudku upravujícího výchovu a výživu k nezletilé dceři (viz přípis okresního soudu ze dne 27. 12. 2019, č. l. 17). Na to reagoval obhájce stěžovatele přípisem ze dne 7. 1. 2020 (č. l. 25) tak, že stěžovatel je schopen požadované potvrzení o výdělku zajistit až v pátek 10. 1. 2020. Stěžovatel však sám či prostřednictvím svého obhájce již dále nereagoval a svůj slib o předložení požadovaných dokladů nesplnil. To ostatně v ústavních stížnostech ani nerozporuje. Z právě uvedeného je tak zřejmé, že založily-li soudy své úvahy o zamítnutí návrhů stěžovatele na přiznání práva na bezplatnou obhajobu (mimo jiné) na tom, že jeho tvrzení o nemajetnosti a nedostatku finančních prostředků se nejeví pravdivým, postupovaly ústavně konformním způsobem. Stěžovatel měl k dispozici procesní prostor, který mu byl nabídnut k prokázání výše svého výdělku, přičemž se sám zavázal, že příslušné potvrzení také předloží. To však ve výsledku neučinil, a tudíž soudu nezbylo, než vycházet ze všech dosavadních tvrzení stěžovatele o svém zaměstnání, včetně těch, které učinil v rámci výše zmíněného vazebního zasedání. Tato specifika odlišují případ stěžovatele od toho, který byl řešen v jím odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3966/17 ze dne 23. 4. 2019, a proto jej nelze na nynější věc použít.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu