ECLI:CZ:US:2020:1.US.154.18.1
sp. zn. I. ÚS 154/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. PhDr. Oldřicha Choděry, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Novotným, advokátem se sídlem Jugoslávská 12, Praha 2, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2017, č. j. 20 Cdo 4453/2017-307; za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v petitu podané ústavní stížností domáhá, aby "Ústavní soud ČR konstatoval, že v řízení došlo k porušení zásady zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zrušil napadené rozhodnutí." Nejprve je nutné rozklíčovat, která rozhodnutí obecných soudů jsou vlastně napadena. Titulní strana ústavní stížnosti uvádí pouze v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, pro omezení jen na něj mluví i jednotné číslo použité v petitu. Na druhou stranu v odůvodnění ústavní stížnosti se porušení základních práv stěžovatele výslovně spojuje též s usnesením odvolacího soudu, které materiálně "zvrátilo" řízení v neprospěch stěžovatele (viz níže). S ohledem na znění plné moci se nicméně Ústavní soud přiklonil k užší variantě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, připojeného soudního rozhodnutí a vyžádaného spisu nalézacího soudu sp. zn. 49 EXE 121/2012 byly zjištěny následující rozhodující skutečnosti. Stěžovatel působí jako advokát. V 90. letech minulého století zastupoval v několika řízeních klientku L. E. (dále jen jako "oprávněná"), která mu v roce 2000 vypověděla všechny plné moci a ukončila vzájemné vztahy. Oprávněná o rok později stěžovatele zažalovala o cca 80 tisíc Kč z důvodu nevrácených záloh na úhradu nákladů právního zastoupení. Ve věci několikrát rozhodoval nalézací a odvolací soud. Pohledávky oprávněné nebyly zpochybněny, stěžovatel se v průběhu řízení ale pokoušel bránit tvrzením, že oprávněné ničeho nedluží, neboť proti jejím pohledávkám započetl vyšší nedoplatky oprávněné v jiných řízeních, ve kterých ji zastupoval. Soudy ovšem došly k závěru, že započtení neproběhlo řádně z důvodu neurčitosti pohledávek stěžovatele a v roce 2011 Městský soud v Praze oprávněné žalovaný nárok pravomocně přiznal.
3. Stěžovatel částku nezaplatil a soudem byla nařízena exekuce. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce s tím, že proti soudem přiřknutému nároku i nyní (v roce 2011) započítal určité vlastní pohledávky vůči oprávněné a její nárok tak zanikl. Rozběhl se další mnohaletý soudní spor, v němž šlo zpočátku především o to, zda pohledávky stěžovatele uplatněné v započtení již nebyly promlčeny. Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 1. 7. 2016, č. j. 20 Cdo 1902/2016-207, že předmětné pohledávky promlčené nebyly a vrátil věc Městskému soudu v Praze. Odvolací soud přiznal pohledávkám stěžovatele způsobilost k započtení proti nároku oprávněné vymáhanému v exekučním řízení, měl však zároveň za to, že zápočet byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Odůvodnil to tím, že stěžovatel přes výzvy oprávněné po ukončení vzájemných vztahů nevyúčtoval řádně své služby, neúspěšně se dvakrát pokoušel započíst vlastní pohledávky v předchozím soudním řízení a tím mj. přispěl k tomu, že se oprávněná dočkala vykonatelného rozhodnutí až po 10 letech. Stěžovatel jako advokát - právní profesionál byl v postavení silnější strany vzájemného vztahu, přitom si nesplnil povinnosti plynoucí ze zákona o advokacii. Není přijatelné, aby se za těchto podmínek po dalších 5 letech oprávněná nedomohla soudem přiznané pohledávky v exekučním řízení. Odvolací soud na základě toho návrh na zastavení exekuce zamítl. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
4. Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí. Namítá, že dovolací soud se vůbec nezabýval podstatou jeho dovolání, která spočívala v poukázání na nesprávnou aplikaci výkladu jednání v rozporu s dobrými mravy odvolacím soudem, porušujícím v dovolání citovaná rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Místo toho Nejvyšší soud ve stručném odůvodnění podotkl, že stěžovatelem uváděné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3510/2014 použil odvolací soud správně. Stěžovatel se naopak stále domnívá, že odvolací soud rozhodl v rozporu s tímto usnesením. Zároveň upozornil, že postup obecných soudů neodpovídá stanovisku (správně usnesení) Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. II. ÚS 631/15, neboť mj. nebyly zohledněny individuální okolnosti jeho případu a výsledek řízení neodpovídá zásadě spravedlivého řešení právních vztahů. Stěžovatel je přesvědčen, že započtení bylo zcela standardní a neporušilo dobré mravy.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. V projednávaném případě takový zásah shledán nebyl. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a vyžádaného spisu se Ústavní soud domnívá, že obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele.
9. Jádro argumentace stěžovatele spočívá v námitce chybného odmítnutí jeho dovolání Nejvyšším soudem. Nejprve je třeba podotknout, že stěžovatel nemá pravdu, pokud Nejvyšší soud obviňuje z nevypořádání se s v dovolání uvedenou rozhodovací praxí Ústavního soudu. Text dovolání totiž žádnou judikaturu zdejšího soudu ani neuvádí (srov. č. l. 288-294 vyžádaného soudního spisu). Klíčový je tedy nesouhlas stěžovatele s tím, jak Nejvyšší soud ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu aplikoval nosné důvody usnesení sp. zn. 33 Cdo 3510/2014. Ani v tomto případě však nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit. Nejvyšší soud v přezkoumávaném řízení citované usnesení nijak nedezinterpretoval. V souladu s ním zopakoval tezi, že započtení nelze zásadně považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, ovšem aplikaci zásady není možné ve výjimečných případech vyloučit, soud tak jen musí "učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy podstatné okolnosti případu." Právě dle tohoto obecného rámce odvolací soud postupoval. Odkaz na usnesení sp. zn. II. ÚS 631/15 v ústavní stížnosti v tomto směru stěžovateli rovněž nesvědčí, protože tímto rozhodnutím Ústavní soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou ústavní stížnost právě proti usnesení 33 Cdo 3510/2014. Krátce vyjádřeno, stěžovatel hledá oporu pro svou argumentaci v usnesení Nejvyššího soudu, o které odvolací soud své usnesení výslovně opřel (srv. č. l. 272 vyžádaného soudního spisu), které aplikoval v souladu s nosnými důvody rozhodnutí a jehož východiska byla již shledána Ústavním soudem ústavně konformními.
10. Námitky stěžovatele týkající se chybného posouzení ustálené judikatury tedy nejsou oprávněné, zbývá se vypořádat s otázkou, zda závěr odvolacího soudu posuzující započtení pohledávek stěžovatelem jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy nevedl fakticky k nespravedlivému řešení. Pojem dobrých mravů a jeho použití v rozličných situacích opakovaně vyložil Nejvyšší soud i Ústavní soud (pro shrnutí rozhodnutí obou soudů srv. např. nález ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 299/18). Stěžovateli lze přisvědčit, že při posouzení souladu nebo rozporu jednání s tímto pojmem je vždy potřebné vycházet z individuálních okolností a všech relevantních souvislostí každého jednotlivého případu, založených na skutkových zjištěních (např. nález ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15 či nakonec i přímo k započtení pohledávek se vázající několikrát uvedené usnesení sp. zn. 33 Cdo 3510/2014). Je ale nutné připomenout, že aplikace korektivu dobrých mravů je nepochybně především úkolem volné úvahy obecných soudů (srov. již usnesení ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97) a Ústavní soud by do jejich posuzování této otázky, vědom si svých pravomocí, měl zasahovat jen ve výjimečných případech. Ústavní soud má za to, že odvolací soud shledal porušení dobrých mravů po pečlivé úvaze a zvážení podstatných okolností případu, své závěry podrobně odůvodnil (stručné shrnutí viz narace výše). Pokud by stěžovatel plnil řádně své povinnosti advokáta a připravil odpovídající vyúčtování, jistě by úspěšně dokázal doložit oprávněnost svých pohledávek již během 10 let trvajícího prvního soudního řízení. Lze eufemisticky řečeno považovat za neblahé, aby oprávněná, disponující vykonatelným rozsudkem, opětovně čelila pokusu o započtení stejných pohledávek a byla nucena absolvovat další mnohaletý soudní spor k vymožení nároku. Úvahy odvolacího soudu v tomto směru a ani jejich důsledek nelze dle Ústavního soudu označit za protiústavní ve smyslu zjevné nespravedlnosti řešení.
11. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti právním závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu