ECLI:CZ:US:2020:1.US.1569.18.1
sp. zn. I. ÚS 1569/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti společnosti Dukar, s. r. o., se sídlem U Plovárny 36/6, Děčín, IČ: 25047922, zastoupené JUDr. Ladislavem Ščury, advokátem se sídlem ul. Mierová 1725, Čadca, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování Mgr. Tomáš Gurecký, advokát se sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 27 C 16/2014-25 ze dne 5. 3. 2015, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 39 Co 145/2015-38 ze dne 10. 12. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 4754/2016-195 ze dne 21. 2. 2018 v části výroku, jímž bylo odmítnuto dovolání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usilovala stěžovatelka o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva, jmenovitě právo na přístup k soudu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny, princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny, ve spojení s čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a v konečném důsledku i právo na náhradu škody způsobené jí nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem státních orgánů podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
Z obsahu vyžádaného spisového materiálu vyplývá, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, v němž se stěžovatelka domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení celkem částky 986 980,66 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu a náhradu škody, jejichž vznik spojovala s komplexem nezákonných rozhodnutí a nesprávných úředních postupů, k nimž mělo dojít v řízení vedeném před Krajským soudem v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Ro 390/2007 a na něj navazujícím exekučním řízení před Okresním soudem v Děčíně pod sp. zn. 7 Nc 5139/2007, včetně řízení dovolacího. Stěžovatelka konkrétně žádala o kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 450 000 Kč za průtahy řízení, náhradu škody v podobě ušlého zisku ve výši 400 000 Kč, náhradu skutečné škody ve výši 60 612 Kč a ve výši 8 936 Kč, jakož i náhradu vynaložených nákladů řízení ve výši 67 432,66 Kč.
Vzhledem k tomu, že předmětný žalobní návrh neobsahoval náležitosti dle §79 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "o. s. ř."), vyzval Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též "obvodní soud") stěžovatelku usnesením ze dne 19. 4. 2014, aby uvedené náležitosti ve lhůtě 30 dnů doplnila s tím, že neučiní-li tak, bude její návrh odmítnut. Stěžovatelka na výzvu reagovala podáním ze dne 25. 6. 2014, v němž navrhla, aby daná věc byla spojena s věcí vedenou u téhož soudu pod sp. zn. 10 C 101/2012, a to z důvodu, že oba případy spolu skutkově souvisí. Současně z procesní opatrnosti požádala o prodloužení termínu k doplnění podání o 60 dnů. V avizované lhůtě, ani později nicméně stěžovatelka vytýkané nedostatky žaloby neodstranila, obvodní soud proto usnesením č. j. 27 C 16/2014-25 ze dne 5. 3. 2015 její žalobní návrh odmítl dle §43 odst. 2 o. s. ř.
Městský soud v Praze (dále též "městský soud") k odvolání stěžovatelky svým usnesením č. j. 39 Co 145/2015-38 ze dne 10. 12. 2015 následně rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Stěžovatelka se dále obrátila na Nejvyšší soud. Ten na podkladě jejího dovolání přijal usnesení č. j. 30 Cdo 4754/2016-195 ze dne 21. 2. 2018, jímž rozhodnutí městského soudu ze dne 10. 12. 2015 i rozhodnutí obvodního soudu ze dne 5. 3. 2015 zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení, ovšem jen v rozsahu nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč; ve zbytku bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil otázku projednatelnosti žaloby ve shora vymezené části nesprávně. Nadto oba obecné soudy podle něj ve stejném rozsahu pochybily tím, že stěžovatelku nepoučily dle ustanovení §30 odst. 1 věta druhá o. s. ř. o možnosti podat žádost o ustanovení zástupce k ochraně jejích zájmů, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Stěžovatelka se s trvajícím odmítnutím části žaloby, resp. svého dovolání neztotožnila, což dala najevo v ústavní stížnosti. V ní vyjádřila přesvědčení, že její žalobní návrh jako celek splňoval náležitosti stanovené v §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., a pokud obecné soudy dospěly k závěru opačnému, jednalo se o přepjatý formalismus, jehož důsledkem bylo popření jejího ústavně zaručeného práva na přístup k soudu, potažmo ústavně zaručeného práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem orgánů veřejné moci. Stěžovatelka dále soudu prvního stupně vytýkala, že ji nepoučil o možnosti bezplatného ustanovení zástupce ve smyslu §30 o. s. ř., a to přesto, že opakovaně ve svých podáních uváděla, že nemá právní vzdělání a současně že nemá dostatek finančních prostředků, aby si byla schopna právní zastoupení obstarat. Odvolací soud danou vadu následně neodstranil. Neučinil tak ani soud dovolací, který se řízením před soudy obou stupňů zabýval pouze v rozsahu přípustnosti dovolání.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí, načež shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Těžiště ústavní stížnosti spočívalo v nesouhlasu stěžovatelky se závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, pokud jde o otázku projednatelnosti její žaloby. Ústavní soud však nepovažuje tuto námitku za důvodnou. Z odůvodnění napadených usnesení je jednoznačně patrné, že se obecné soudy podáními stěžovatelky řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními a své úvahy, vedoucí k odmítnutí žaloby, řádně odůvodnily. Obecné soudy v této souvislosti zejména uvedly, že v žalobě nebyly (v části, v níž se stěžovatelka domáhala úhrady ušlého zisku ve výši 400 000 Kč, náhrady skutečné škody ve výši 60 612 Kč a 8 936 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 67 432,66 Kč) určitě a srozumitelně vymezeny základní předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za škodu, neboť z žalobního návrhu nebylo zřejmé, na základě jakého konkrétního nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu orgánů veřejné moci měly výše uvedené nároky vzniknout. Nebyl tedy dostatečně vylíčen skutkový děj, na jehož základě stěžovatelka uplatňovala svůj nárok, v rozsahu, který umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, resp. nebyl srozumitelně a určitě vymezen předmět řízení po skutkové stránce. Ústavní soud má za daných okolností za to, že soud prvního stupně postupoval plně v mezích příslušných ustanovení občanského soudního řádu, pokud stěžovatelku vyzval k doplnění jejího návrhu a poté, co výzvě nevyhověla, její podání odmítl.
Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom ohledu, že měla být v řízení před soudem prvního stupně v souladu s §30 o. s. ř. poučena o možnosti požádat o ustanovení právního zástupce. V této souvislosti však nelze pominout, že vady návrhu bylo možno odstranit i v rámci odvolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo 909/2003 ze dne 20. 8. 2003), v němž již byla stěžovatelka zastoupena advokátem, navzdory tomu své podání příslušným způsobem nedoplnila. Je tak zjevné, že na výsledek řízení měla rozhodující vliv nikoliv absence poučení dle §30 o. s. ř., nýbrž nedostatečná procesní aktivita stěžovatelky. Za těchto okolností nepředstavuje nedostatek poučení vadu, která by měla za následek porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv.
Celkově je pak nutno si uvědomit, že právo na spravedlivý proces není absolutní, ale má své limity stanovené procesními předpisy. Jestliže stěžovatelka nedostála z nich vyplývajícím požadavkům na řádnou formulaci žaloby, přestože jí k tomu byl ze strany obecných soudů vytvořen dostatečný prostor, nelze odmítnutí jejího návrhu považovat za porušení práva na přístup k soudu, resp. dalších ústavně zaručených práv, k jejichž ochraně měla žaloba směřovat.
Vzhledem k výše uvedenému zbývá uzavřít, že se stěžovatelce namítané porušení jejích ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu