ECLI:CZ:US:2020:1.US.1579.20.1
sp. zn. I. ÚS 1579/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené JUDr. Reginou Soukupovou, advokátkou se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 10. 9. 2019, č.j. 90 P 176/2013-417, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2020, č.j. 14 Co 350/2019-489, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Návrhem ze dne 28. 6. 2019 se stěžovatelka domáhala, aby soud odňal nezletilého z péče otce a svěřil jej do její péče s tím, aby současně upravil styk nezletilého s otcem a otci stanovil výživné. U jednání pak návrh změnila tak, že primárně navrhovala střídavou péči ve čtrnáctidenních intervalech, eventuálně pak rozhodnutí podle původního návrhu. Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 9. 2019, č.j. 90 P 176/2013-417, návrh stěžovatelky zamítl. Rozsudkem ze dne 26. 2. 2020, č.j. 14 Co 350/2019-489, Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil.
2. Podle přesvědčení stěžovatelky byla napadenými rozhodnutími a postupem obecných soudů porušena práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
3. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy nerozhodovaly v nejlepším zájmu nezletilého, neshromáždily veškeré potřebné důkazy, vycházely ze skutkového stavu zjištěného v minulých řízeních a neposuzovaly nutnost přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností. Má také za to, že nedostatečně zkoumaly poměry nezletilého, jeho potřeby a přání. Poukazuje na to, že nezletilý jasně vyjádřil, že s ní chce být delší dobu, přičemž ona žije v harmonickém vztahu, ze kterého se narodil další syn (se kterým má nezletilý úzký vztah), je schopna zajistit veškeré potřeby nezletilého a současně není nijak osvědčeno, že by mu bránila v kontaktu s otcem. Protože styk stěžovatelky a nezletilého probíhá jen čtyři dny v měsíci, nezletilý se nemůže smysluplně zapojit do režimu její rodiny nebo navázat kamarádské vztahy s okolím. Obecným soudům vytýká, že tyto skutečnosti nepovažovaly za podstatné a nepřijaly opatření, které by nezletilému zajistilo upevnění vazeb na stěžovatelku a další sourozence (v době rozhodování očekávala narození třetího dítěte) a stabilitu výchovného prostředí v kompletní rodině.
II.
4. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče nebo úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli nejvhodnější a v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Posouzení těchto otázek přitom patří primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
6. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
7. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy vycházely z řádně provedeného dokazování. Pro posouzení návrhu stěžovatelky bylo podstatné, zda od poslední úpravy péče o nezletilého došlo ke změně okolností odůvodňující změnu dosavadních výchovných poměrů. Naposledy bylo ve věci péče o nezletilého rozhodováno rozsudkem okresního soudu ze dne 17. 3. 2016, č.j. 90 P 176/2013-264, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 1. 2017, č.j. 14 Co 224/2016-330, kterými byl nezletilý odňat z péče stěžovatelky a svěřen do péče otce (stěžovatelka se s nezletilým odstěhovala bez souhlasu jeho otce z N. do P., čímž omezila možnost otce podílet se na výchově nezletilého; také dle znaleckého posudku nerespektovala otce v jeho rodičovské roli a nebyla schopna podporovat vztah nezletilého s otcem). Režim styku byl v důsledku zahájení školní docházky nezletilého upraven rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 8. 2018, č.j. 90 P 176/2013-375, dle kterého je stěžovatelka oprávněna se s nezletilým stýkat vždy od první středy v měsíci od 17:00 hodin do nejblíže následující neděle do 18:00 hodin a dále cca polovinu všech prázdnin.
8. V nynějším řízení nebyly k péči otce o nezletilého shledány žádné negativní poznatky či připomínky (dle zjištění obecných soudů se otec nezletilému řádně věnuje, nezletilý má zabezpečeny podmínky pro svůj všestranný rozvoj, školní docházka i příprava jsou bez jakýchkoliv výhrad, nezletilý si v péči otce zachoval ke stěžovatelce dobrý vztah, což v opačném uspořádání neplatilo, styku nezletilého se stěžovatelkou otec nebrání, ale naopak jej podporuje). Názor nezletilého byl zjišťován jak prostřednictvím pohovorů s opatrovníkem, tak v rámci řízení před krajským soudem. Při pohovoru s opatrovníkem nezletilý sice uvedl, že by chtěl trávit patnáct dnů s každým z rodičů, současně by mu však vadilo, že by netrávil tolik času s otcem. Z výpovědi nezletilého před krajským soudem pak vyplynulo, že mu současná úprava péče celkem vyhovuje, přičemž pokud uvedl, že by chtěl být se stěžovatelkou delší dobu, nebyl schopen tuto dobu blíže specifikovat, stejně jako nedokázal odpovědět na dotaz, zda by si uměl představit, že by navštěvoval jinou školu než nyní.
9. Výhradám stěžovatelky formulovaným v ústavní stížnosti přisvědčit nelze. Obecné soudy se zabývaly tím, zda nejsou dány důvody pro přehodnocení stávajících výchovných poměrů, dospěly však k jiným než stěžovatelkou preferovaným závěrům, což ale samo o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže.
10. Obecné soudy ověřily názor nezletilého, jakož i jeho schopnost vyjádřit se k výchovnému uspořádání, a obojímu věnovaly patřičnou pozornost. Nevycházely izolovaně pouze z názoru nezletilého, ale vylíčily dosavadní vývoj i aktuální stav rodinné situace a komplexně zohlednily okolnosti na straně nezletilého i každého z rodičů. V kontextu učiněných skutkových zjištění adekvátně zdůvodnily, proč dospěly k závěru, že nebyla zjištěna taková změna poměrů, která by odůvodňovala změnu posledního soudního rozhodnutí o péči o nezletilého, přičemž také akcentovaly, že stěžovatelka svým návrhem zahájila toliko řízení ve věci změny úpravy péče o nezletilého, nikoliv řízení ve věci nové úpravy styku s nezletilým. Lze uzavřít, že obecné soudy při svém rozhodování věnovaly nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost a způsob jeho vymezení rozhodně nelze považovat za ústavně nekonformní. V dalších podrobnostech přitom postačí odkázat na pečlivé a srozumitelné odůvodnění obsažené v ústavní stížností napadených rozhodnutích.
11. Jelikož Ústavní soud stěžovatelkou tvrzené porušení základních práv neshledal, odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. června 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu