ECLI:CZ:US:2020:1.US.1582.20.1
sp. zn. I. ÚS 1582/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) J. Ch., 2) nezletilé S. Ch. a 3) nezletilého A. Ch., zastoupených JUDr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 6, Jugoslávských partyzánů 1599/31, proti doplňujícímu rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 357/2019-397 ze dne 6. 5. 2020, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a J. Ch., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy je vedeno řízení ve věci péče o nezletilé stěžovatele 2) a 3), kteří jsou dětmi stěžovatelky 1) a vedlejšího účastníka. Rozsudkem č. j. 0 P 287/2018-176 ze dne 5. 6. 2019 upravil Obvodní soud pro Prahu 8 (dále jen "nalézací soud") poměry nezletilých, svěřil je do péče matky, upravil styk otce s dětmi i jeho vyživovací povinnost a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání obou rodičů rozsudkem č. j. 55 Co 357/2019-321 ze dne 11. 12. 2019 rozsudek nalézacího soudu potvrdil, jen jinak upravil rozsah styku.
2. Jedním z potvrzených výroků stanovil nalézací soud otci vyživovací povinnost pro dobu od vydání svého rozsudku a rozhodl, že nedoplatek na výživném nevznikl. Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a v odůvodnění rozsudku č. j. 55 Co 357/2019-321 uvedl, že platí i pro dobu od vydání rozsudku nalézacího soudu do rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by však svůj závěr promítl do výrokové části rozsudku.
3. Napadeným doplňujícím rozsudkem proto odvolací soud svůj posledně uvedený rozsudek č. j. 55 Co 357/2019-321 doplnil tak, že nedoplatek na výživném pro žádné z nezletilých dětí nevznikl ani za dobu od 5. 6. 2019 do 30. 11. 2019 (výrok I). Výrokem II doplňujícího rozsudku odvolací soud zamítl návrh otce na vydání opravného usnesení.
4. Stěžovatelka 1) se jménem svým i svých nezletilých dětí v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle stěžovatelky 1) nebyly ve věci splněny zákonné podmínky pro vydání doplňujícího rozsudku podle §166 odst. 1 o. s. ř., neboť ten byl vydán až po právní moci původního rozsudku, což vede k jeho protiústavnosti a porušení zásady překážky věci rozsouzené podle §159a odst. 4 o. s. ř. Odvolací soud jednal podle stěžovatelky 1) ultra vires a překročil svou pravomoc danou mu zákonem, vydal-li rozsudek z moci úřední, zatímco otec navrhoval opravu zjevných nesprávností podle §164 o. s. ř. a stěžovatelka 1) opravu odůvodnění podle §165 o. s. ř. Pro vydání doplňujícího rozsudku nebyly podle stěžovatelky 1) splněny ani další podmínky, neboť původním rozsudkem
č. j. 55 Co 357/2019-321 vyčerpal odvolací soud celý předmět řízení a žádný výrok v něm nechybí. Proto se svým návrhem k odvolacímu soudu stěžovatelka 1) domáhala pouze opravy zjevných nesprávností v odůvodnění původního rozsudku odvolacího soudu. Dále stěžovatelka 1) uvádí, že odvolací soud rozhodl o doplatku na výživném za rozhodné období na základě otcem uvedených skutečností, aniž by stěžovatelé dostali při jednání o napadeném doplňujícím rozsudku možnost se k otcovým tvrzením vyjádřit; odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění, která nebyla v řízení prokázána. Současně navrhuje stěžovatelka 1) odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, neboť hrozí zastavení exekučního řízení, které může pro stěžovatele znamenat citelnější újmu než pro vedlejšího účastníka.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není další přezkumnou instancí, jeho posláním je ochrana ústavnosti. K výkladu a aplikaci podústavního práva jsou povolány obecné soudy v čele s Nejvyšším soudem. Oblast rodinného práva představuje jednu z výjimek, neboť zde je přístup k Nejvyššímu soudu vyloučen; Ústavní soud tak v rodinněprávních otázkách fakticky působí v roli jakého sjednocovatele judikatury, který poskytuje obecným soudům vodítko, jak se v ústavněprávních mantinelech při jejich rozhodovací činnosti pohybovat. Z pohledu ústavnosti je dále třeba uvést, že ne každé procesní pochybení obecných soudů je způsobilé dosáhnout intenzity porušení základních práv účastníků řízení. Spravedlivost řízení (tj. dodržení požadavků plynoucích z garance práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny) se zkoumá v jeho celku. Ústavnímu soudu z popsaného průběhu řízení po prostudování napadeného doplňujícího rozsudku, posuzovaného v kontextu původního rozsudku odvolacího soudu i jím přezkoumávaného rozsudku nalézacího soudu, žádné takové porušení neplyne.
7. Stěžovatelka 1) namítá, že odvolací soud postupoval v rozporu s §166 o. s. ř., který upravuje vydání doplňujícího rozsudku, a stanoví podmínky pro návrh účastníků (vlastní iniciativu soudu). Ve své argumentaci však nereflektuje skutečnost, že před obecnými soudy není vedeno klasické sporné řízení, v němž by se postupovalo výhradně podle občanského soudního řádu; napadené rozhodnutí bylo vydání v řízení ve věci péče o nezletilé stěžovatele 2) a 3), které se primárně řídí zákonem o zvláštních řízeních soudních. Východiska uvedeného typu řízení jsou odlišná - lze je zahájit i bez návrhu, úkony soudu nejsou závislé na podáních účastníků, soud naopak ve veřejném zájmu, který dané řízení sleduje (zde na ochraně práv nezletilých jako zranitelných subjektů práva), postupuje v souladu s vyšetřovací zásadou z moci úřední, podle vlastní úvahy; případné návrhy účastníků vypořádává, není však jimi při svém postupu ve věci, na rozdíl od sporného řízení ovládaného plně zásadou dispoziční, vázán. Na uvedených východiscích zvláštní řízení ve věci péče o nezletilé stojí; občanský soudní řád se použije podpůrně a toliko přiměřeně. Aplikuje-li proto soud ve zvláštním řízení §166 o. s. ř., je namístě přitom zohlednit specifika vedeného soudního řízení.
8. I kdyby byly námitky stěžovatelky 1) stran nedodržení zákonem stanoveného postupu pro vydání doplňujícího rozsudku důvodné, z jejího podání není Ústavnímu soudu zřejmé, jakým způsobem měli být stěžovatelé na svých základních právech jeho vydáním postiženi. Stěžovatelka 1) staví svou argumentaci na předpokladu, že odvolací soud měl postupovat podle §164 o. s. ř., popř. podle §165 o. s. ř., aniž by specifikovala, jak by se správný postup soudu promítl do její právní sféry; snahou stěžovatelky 1) je ve skutečnosti zvrátit věcné posouzení odvolacího soudu, že dluh otce na výživném v rozhodném mezidobí nevznikl. Kýženého výsledku řízení by však s ohledem na odůvodnění napadeného rozsudku zjevně nedosáhla ani tehdy, kdyby odvolací soud postupoval podle některé z jí předkládaných variant (čímž by však svou chybu nenapravil, jak odvolací soud správně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku). Ani jiným postupem ve věci by se tak právní postavení stěžovatelů nezměnilo. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch ve věci či na výrok soudu podle vlastních představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se k věci. V žádném z uvedených aspektů stěžovatelé postiženi nebyli.
9. Pochybení nenastalo ani v posledně uvedeném ohledu - stěžovatelkou 1) namítané nemožnosti vyjádřit se k tvrzením vedlejšího účastníka stran plnění jeho vyživovací povinnosti, na jejichž základě odvolací soud rozhodl. Vytýká-li stěžovatelka odvolacímu soudu, že v původním rozsudku, z něhož skutkově vyšel i při vydávání napadeného doplňujícího rozsudku, uvádí toliko, že "otec hradí výživné 20 000 Kč měsíčně a hradí i náklady na bydlení", aniž by pro daný skutkový závěr (a konkretizace, kolik mají činit náklady na bydlení) bylo vedeno dokazování, pak přehlíží, že odvolací soud v uvozovkách uvedené skutkové zjištění učinil z výpovědi stěžovatelky 1) - viz bod 15 rozsudku odvolacího soudu č. j. 55 Co 357/2019-321, resp. ze souhlasného prohlášení obou rodičů (viz bod 21 téhož rozsudku). Její požadavek vést k němu další dokazování či mít možnost se k této skutečnosti vyjádřit se tak Ústavnímu soudu jeví poměrně nadbytečným.
10. Není dána ani protiústavnost napadeného rozhodnutí v důsledku porušení zásady překážky věci rozsouzené podle §159a odst. 4 o. s. ř., neboť ta porušena nebyla. Odvolací soud rozhodoval doplňujícím rozsudkem o jiném období, než soud nalézací, a činil tak ve věci poprvé, opomněl-li doplňovaný výrok zahrnout do svého původního rozsudku.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; tento návrh pak - coby návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu