ECLI:CZ:US:2020:1.US.1638.20.1
sp. zn. I. ÚS 1638/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Společenství vlastníků Bukovecká 511, 512, 513 se sídlem Praha 9, Bukovecká 513, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Suttnerem, advokátem se sídlem Praha 8, Střelničná 1861/8a, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 1. 2020 č. j. 40 C 100/2019-64 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2020 č. j. 35 Co 84/2020-74, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o zaplacení částky 26 938 Kč s příslušenstvím.
Ze spisového materiálu vyplývá, že soud prvního stupně připustil změnu žaloby podle podání stěžovatele ze dne 24. 6. 2019 (výrok I.), řízení co do částky 17 658 Kč zastavil (výrok II.), žalovanému uložil zaplatit 9 280 Kč s příslušenstvím (výrok III.), vyslovil, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a stěžovateli vrátil na soudním poplatku 78 Kč (výrok V.). Vzhledem k tomu, že stěžovatel vzal žalobu částečně zpět s odůvodněním, že vystavil vyúčtování za rok 2018 s přeplatkem, soud prvního stupně řízení částečně zastavil. Ve zbývajícím rozsahu, co do částky 9 280 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady dlužného nedoplatku na zálohách na bydlení rozhodl rozsudkem pro uznání. O náhradě nákladů řízení soud prvního stupně rozhodl podle §146 odst. 2, věta první o. s. ř., neboť stěžovatel zpětvzetím žaloby v částce 17 658 Kč procesně zavinil zastavení řízení. Stěžovatel vystavil vyúčtování za rok 2018 s přeplatkem, tj. zálohy jím požadované byly vyšší než skutečné náklady.
Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel se závěrem soudů, že zavinil zastavení řízení, neboť vzal část žaloby zpět z důvodu vystavení vyúčtování záloh spojených s bytem, nesouhlasí. Uvádí, že tato skutečnost mu nemůže být kladena za vinu, neboť je jeho zákonnou povinností, vyplývající z §7 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, vystavit příslušné vyúčtování - skutečnou výši nákladů za předcházející rok s ohledem na zaplacené zálohy. Stěžovatel tedy namítá, že částečné vzetí zpět žaloby nebylo zapříčiněno stěžovatelem, ale vedlejším účastníkem, tj. nehrazením záloh a starších vyúčtování.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. O takový případ však v projednávané věci nejde.
Ústavní soud ověřil, že oba soudu své závěry srozumitelně odůvodnily, neboť uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Městský soud mj. zdůraznil, že stěžovatel nevzal žalobu zpět z důvodu chování žalovaného po podání žaloby, ale proto, že v důsledku vystaveného vyúčtování za rok 2018 měl žalovaný naopak přeplatek, který stěžovatel započetl, což vedlo k částečnému zpětvzetí žaloby. V této souvislosti městský soud poukázal také na to, že stěžovatel vystavil své vyúčtování dne 7. 3. 2019, ovšem žaloba byla podána dne 13. 2. 2019, tedy necelý měsíc před vyhotovením vyúčtování a stěžovateli v zájmu minimalizace soudních sporů nic nebránilo, aby své žalobní požadavky specifikoval právě s ohledem na vyúčtování služeb za rok 2018, tj. na základě vyúčtování plateb, které žalovaný zaplatil před podáním žaloby.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu