ECLI:CZ:US:2020:1.US.1649.20.1
sp. zn. I. ÚS 1649/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného JUDr. Hanou Mesthene, advokátkou se sídlem Fügnerovo náměstí 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2020, č. j. 91 Co 379/2019-468, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 16. 7. 2019, č. j. 19 P 34/2018-299, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 12. 6. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 10, čl. 32 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo rozhodnuto ve věci výchovy a výživy nezletilých dětí stěžovatele tak, že nezletilá E., nezletilá I. a nezletilá O., se po dobu do i po rozvodu manželství rodičů svěřují do výchovy matce (výrok I.). Následujícími výroky II. a III. bylo rozhodnuto o výživném nezletilých, výrokem IV. - VI. bylo rozhodnuto o dluhu stěžovatele na výživném, výroky VII. - XIII byl určen styk stěžovatele s nezletilými, výrokem XIV. byla rodičům uložena povinnost podrobit se rodinné terapii a výrokem XV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
S výjimkou výroku XIII., XIV. a XV podal stěžovatel proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, o němž bylo ústavní stížností napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze rozhodnuto tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje ve výrocích I., II., III., VII., IX., XII., XIII. a XIV. Ve výrocích IV., V. a VI., jež se týkají dlužného výživného, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Ve výrocích VIII. a X. odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se styku stěžovatele s nezletilými.
Stěžovatel založil svoji ústavní stížnost na polemice s tím, jak obecné soudy rozhodly o výchově nezletilých dcer, přičemž dospěly k závěru, že střídavá péče pro ně není vhodná. Obvodní soud pro Prahu 10 vyložil výpovědi nezletilých dcer podle stěžovatele účelově a tendenčně. Děti mají právo být slyšeny v řízení, které se jich týká. Městský soud v Praze podle něj přijatelně neodůvodnil svůj postup ve věci, kdy nevyslechl nezletilé dcery a spolehnul se toliko na jejich slyšení provedené prostřednictvím jejich opatrovníka ve školském zařízení. Takovým způsobem však nemohl odvolací soud získat bezprostřední dojem z nezletilých. Nezletilá E. měla přitom v době rozhodování již 15 let. Závěrem stěžovatel poukázal na skutečnost, že bezproblémová komunikace rodičů nemůže být posuzována jako přednostní zájem jeho dcer. Střídavou péči nelze zamítnout jen proto, že se rodiče mezi sebou nebyli schopni dohodnout na výchově dětí. Pouhá absence komunikace mezi rodiči či její zhoršená kvalita nemůže vést k vyloučení střídavé péče. V souvislosti se svojí argumentací poukázal stěžovatel na recentní judikaturu Ústavního soudu.
III.
Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry opatrovnických soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jeho nezletilým dětem. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti, nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatel nicméně staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči důvodům, na nichž oba soudy založily svá rozhodnutí. Stěžovatel tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, jak byla vymezena pravomocným rozhodnutím obecných soudů.
V ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, týkající se zejména svěřování dětí do střídavé péče. Tato pasáž je podstatnou částí stěžovatelovy ústavní stížnosti. K tomu Ústavní soud podotýká, že je mu samozřejmě jeho vlastní judikatura v této oblasti dobře známa, ovšem dovozuje-li stěžovatel, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilých do střídavé péče, a odkazuje-li přitom na nálezy Ústavního soudu, Ústavní soud k tomu poznamenává, že u soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o precedenční závaznosti jejich závěrů. Úkolem Ústavního soudu je v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla výše uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2224/14, U 21/75 SbNU 685). Ústavní soud konstantně judikuje, že klíčovým kritériem, které soudy musejí brát při rozhodování ve věcech péče o děti v potaz, je právě nejlepší zájem dítěte, který je však definován vždy individuálně s ohledem na specifickou situaci dítěte. Požadavku stěžovatele, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, lze přitom dosáhnout nejen úpravou střídavé péče, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017, dostupný stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].
Poukazuje-li stěžovatel na právo svých dětí být slyšen před odvolacím soudem, lze uvést, že nezletilé děti byly slyšeny již v řízení před soudem prvního stupně a odvolací soud ve svém odůvodnění dostatečně vysvětlil, proč nepřistoupil k jejich dalšímu slyšení před soudem. Městský soud konstatoval, že šlo již o třetí pohovor prováděný s nezletilými, a proto byl jejich názor zjišťován prostřednictvím opatrovníka, a to právě z toho důvodu, aby nezletilé děti byly v souvislosti s vedením soudního řízení vystaveny co nejnižší zátěži. Z ústavněprávního hlediska není takovému postupu čeho vytknout, neboť v něm byla zohledněna četnost výslechů nezletilých a rovněž bylo přihlédnuto k charakteru prostředí, v němž jsou výslechy prováděny.
Na základě shora uvedeného Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. června 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu