ECLI:CZ:US:2020:1.US.1664.20.1
sp. zn. I. ÚS 1664/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti L. K. Š., zastoupené Petrem Kočím, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 931/2019-141 ze dne 31. 3. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala zaplacení celkem 400 230 Kč s příslušenstvím, sestávajících z částky 24 230 Kč jako náhrady nákladů obhajoby, částky 126 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a z částky 250 000 Kč jako zadostiučinění za nepřiměřenou délku trestního řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 1 T 81/2011. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem č. j. 14 C 38/2017-83 ze dne 8. 2. 2018 tak, že uložil žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplatit stěžovatelce částku 76 730 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl. Městský soud v Praze k odvolání účastníků rozsudkem č. j. 72 Co 226/2018-114 ze dne 18. 7. 2018 změnil rozhodnutí nalézacího soudu v částečně vyhovujícím výroku tak, že žalobu ještě co do částky 15 980 Kč zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že na vzniku promlčení se nijak nepodílela a došlo k němu ryze z důvodu liknavého postupu orgánů činných v trestním řízení. Nejvyšší soud dle jejího názoru pominul, že ve věci řešené jeho rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17. 9. 2012, na nějž v dané věci odkázaly i soudy nižších stupňů, byla žalobcova vina prokázána, avšak s ohledem na mírnější kvalifikaci jeho jednání došlo k promlčení trestní odpovědnosti. Naopak v jejím případě byl soudem prvního stupně vydán zprošťující rozsudek, takže závěr o tom, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody, protože nebyla dostatečně prokázána její nevina, koliduje s principem presumpce neviny. V té souvislosti vyjádřila stěžovatelka přesvědčení, že vyžadovat po obviněném, jehož trestní stíhání skončilo promlčením, aby trval na pokračování v něm, pod hrozbou ztráty náhradového nároku, je ústavně neakceptovatelné. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném soudním rozhodnutí nezjistil. Právní hodnocení Nejvyššího soudu lze sice považovat za přísné, vychází ovšem z ustálené judikatury, kterou Ústavní soud již ve své rozhodovací praxi jako ústavně konformní aproboval. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016 (N 10/80 SbNU 125) Ústavní soud vyslovil právní závěr, že nebylo-li (pro promlčení) zastavené trestní řízení zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat, a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku, a tím i kompenzace za nezákonné stíhání, za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny). Stěžovatelka žádnou konkrétní svévoli orgánů činných v dotčeném trestním řízení netvrdí, pouze na okraj své argumentace zmiňuje údajnou liknavost v jejich postupu, která měla vést k promlčení trestní odpovědnosti. Výhradami formulovanými v takto obecné poloze se ovšem Ústavní soud již nemohl blíže zabývat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu