ECLI:CZ:US:2020:1.US.171.20.1
sp. zn. I. ÚS 171/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti V. Y., zastoupeného Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem Brno, náměstí 28. října 1898/9, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2019 č. j. 9 To 471/2019-25 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 10. 10. 2019 č. j. 70 Nt 1962/2019-10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Brně, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a o jeho ponechání ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) trestního řádu. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Brně, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel uvádí, že se Městský soud v Brně ztotožnil s tvrzením státního zástupce, podle kterého nepochybně dojde k rozšíření trestního stíhání, přičemž škoda bude významně přesahovat částku 5 milionů Kč. Namítá, že závěry trestních soudů odůvodňujících další trvání vazby se ukázaly jako nepravdivé, neboť nedošlo k rozšíření jeho trestního stíhání ani nebylo prováděno rozsáhlejší dokazování. Podle jeho názoru již mělo být vyšetřování skončeno a je zjevné, že v trestním řízení nejsou prováděny žádné úkony.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud považuje za nezbytné nejprve odkázat na svou konstantní judikaturu, z níž jasně vyplývá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepředstavuje další instancí v systému trestního soudnictví. Posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). Totéž platí ohledně hodnocení skutkových zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení §67 trestního řádu. Pro aplikaci tohoto ustanovení neexistují a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, naopak je třeba vždy vycházet z okolností daných v konkrétní, individualizované věci. Do těchto úvah plynoucích ze skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další).
Ústavní soud připomíná, že rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby již byla předmětem přezkumu, přičemž jeho ústavní stížnost byla usnesením sp. zn. IV. ÚS 3337/19 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel nyní brojí proti údajnému závěru trestních soudů (vycházejících z tvrzení státního zástupce podávajícího návrh na rozhodnutí o dalším trvání vazby), že pravděpodobně dojde k rozšíření trestního stíhání, přičemž vyčíslená škoda přesáhne částku 5 milionů Kč. Městský soud v Brně však touto okolností v odůvodnění napadeného usnesení neargumentoval vůbec a Krajský soud v Brně ji v napadeném usnesení zmiňoval spíše okrajově.
Důvody, na základě kterých trestní soudy dospěly k závěru o splnění podmínek pro další trvání vazby, však byly zcela jiné (srov. č. l. 2-3 usnesení Městského soudu v Brně), přičemž šlo o stejné důvody, které byly podkladem pro rozhodnutí o vzetí do vazby a které - jak bylo uvedeno - již byly předmětem přezkumu ze strany Ústavního soudu. Tyto důvody byly shledány jako adekvátní a z ústavněprávního hlediska konformní. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledává žádný důvod, aby tento závěr přehodnocoval.
Stěžejní námitku stěžovatele tedy Ústavní soud vyhodnotil jako irelevantní. Trestní soudy v napadených rozhodnutích nedovozovaly důvody pro další trvání vazby od státním zástupcem avizovaného rozšíření trestního stíhání, ale primárně od jiné okolnosti. Není proto podstatné, zda k takovému rozšíření trestního stíhání došlo, či nikoliv.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu