ECLI:CZ:US:2020:1.US.1718.20.1
sp. zn. I. ÚS 1718/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Heczko, zastoupeného Mgr. Ing. Svatavou Horákovou, advokátkou se sídlem Masná 1324/1, Ostrava - Moravská Ostrava, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 15. 1. 2019, č. j. 130 C 222/2017-229, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 6. 2019, č. j. 71 Co 86/2019-250, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2020, č. j. 22 Cdo 473/2020-354; za účasti Okresního soudu v Karviné - pobočky v Havířově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených a vyžádaných soudních rozhodnutí, stěžovatel se stal v letech 2011 až 2016 vlastníkem dvou pozemků (p. č. X1 a p. č. X2). Žalobou k Okresnímu soudu v Karviné - pobočky v Havířově se domáhal určení soudem, aby celkem čtyři jiné pozemky vlastněné různými osobami (dále jen jako "žalovaní") byly ve prospěch stěžovatelem vlastněných pozemků zatíženy právem cesty, průhonu a stezky. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu na určení zamítl. Seznal, že žalovaní nabyli vlastnická práva k pozemkům v letech 2002 až 2004, a to od stejných majitelů, od kterých později nabyl pozemky stěžovatel. Součástí kupních smluv bylo i zřízení věcného břemene práva jízdy a chůze po daných pozemcích ve prospěch zbylých pozemků prodávajících (tj. těch aktuálně vlastněných stěžovatelem). V tomto směru byl zpracován i příslušný geometrický plán. Nicméně návrhy na vklad věcného břemene do katastru nemovitostí byly všemi účastníky vzaty zpět a k zápisu věcného břemene nedošlo. Nalézací soud na základě uvedených skutečností došel k závěru, že stěžovatel sám nemohl požadovanou služebnost vydržet, neužívá ji po dobu deseti let. Nemůže si započítat ani dobu, po kterou věcné břemeno fakticky využívali předchozí majitelé pozemků, neboť zpětvzetím návrhu na zápis projevili vůli převést vlastnictví i bez nabytí práv z věcného břemene, což vylučuje dobrou víru o tom, že jim právo svědčí. Stěžovatel sám navíc jednal před podáním žaloby s žalovanými o uzavření smlouvy o zřízení služebnosti. Krajský soud v Ostravě k odvolání stěžovatele rozsudek prvostupňového soudu potvrdil. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady, dle jeho hodnocení dovolání neobsahuje řádně vymezený důvod dovolání.
3. Stěžovatel s citovanými rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Tvrdí, že byť dané věcné břemeno nebylo zapsáno v katastru, žalovaní jej stále měli v kupních smlouvách a zůstal tak zachován obligačně-právní vztah, i fakticky žalovaní výkon věcného břemene trpěli. K nabytí nemovitostí stěžovatelem patřila také práva a povinnosti ze smlouvy o zřízení věcného břemene. Žalovaní mu začali bránit ve výkonu věcného břemene až v roce 2017, tedy po více než 13 letech od uzavření tehdejších kupních smluv obsahujících povinnost věcného břemene. Obecné soudy dále porušily základní práva stěžovatele, neboť mu jako účastníku osvobozenému od soudních poplatků a s ustanoveným právním zástupcem uložily zaplatit náklady žalovaných ve všech stupních řízení, čímž postupovaly v rozporu s §150 o. s. ř. Stěžovatel náklady nebyl schopen zaplatit a nyní je na jeho majetek nařízena exekuce.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Nejprve je třeba uvést, že jelikož dovolání stěžovatele bylo odmítnuto pro vady, připadal v úvahu postup předpokládaný ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st 45/16 a odmítnutí ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, zatímco ve vztahu k rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu řádného nevyčerpání prostředků k ochraně práv (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Protože však Nejvyšší soud dovolání fakticky přezkoumal i věcně (viz část jeho usnesení začínající slovy "Nad rámec uvedeného lze poznamenat: ..."), nevidí Ústavní soud důvodu nepostupovat obdobně a rozhodl se přezkoumat celé řízení.
9. Základní námitka stěžovatele směřuje ke způsobu, jakým obecné soudy posoudily jeho (ne)vydržení věcného břemene (služebnosti). Jelikož stěžovatel pozemky vlastní méně než deset let, nutně by k vydržení potřeboval navazovat na držbu věcného břemene ze strany jeho (majetkových) předchůdců. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud chybně aplikoval svou vlastní judikaturu, konkrétně poukazuje na nezohlednění rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1568/2012. Ve skutečnosti ale tento rozsudek je obsahově obdobný s těmi, které cituje Nejvyšší soud v napadeném usnesení jako svou ustálenou judikaturu: k vydržení nepostačí byť i dlouhodobý faktický výkon určitého práva, držitel musí být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře přesvědčen, že mu právo vzniklo na základě právního důvodu, který mohl mít za následek vznik tohoto práva.
10. Klíčovou otázkou ve sporu tak bylo, zda takovým titulem může být kupní smlouva se závazkem věcného břemene, když návrh na vklad toho samého věcného břemene byl vzat všemi účastníky zpět. Obecné soudy došly k závěru, že šlo ze strany žalovaných i původních prodávajících o jasný projev vůle dokazující, že věcné břemeno vzniknout nemá. Nejvyšší soud ve svém usnesení dále vysvětil rozdíly mezi závazkověprávními (nárok požadovat převedení vlastnického či jiného práva k věci) a věcněprávními (nastanou vkladem do katastru) účinky smlouvy, která vyžaduje k nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva rozhodnutí katastrálního úřadu o vkladu. Jinak vyjádřeno, na základě smlouvy s obsaženým závazkem věcného břemene může kterákoliv ze stran časově neomezeně podat návrh na vklad věcného břemene do katastru nemovitostí, to ale neznamená, že by na základě smlouvy byly strany zároveň v dobré víře o vzniku práva z věcného břemene vydržením. Byť se stěžovateli uvedený právní názor může zdát nesprávný, jedná se o otázku výkladu podústavního práva, do kterého nepřísluší Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezené pravomoci zasahovat.
11. Poměrně komplikovanou právní konstrukci obecných soudů se Ústavní soud pokusí vysvětlit na konkrétních okolnostech případu. V řízení nebylo zjišťováno, z jakých důvodů byl návrh na vklad věcného břemene vzat zpět. Sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (bod V.), že dle jeho názoru byla příčinou započatá exekuce na majetek prodávajících: pokud by bylo věcné břemeno průchodu přes prodávané pozemky zapsáno v katastru, zbylé pozemky prodávajících by se snadno v exekuci prodaly, bez něj pouze těžko (přístup na ně je obtížný). Tato teze však podkopává argumentaci stěžovatele. Věcné břemeno nemůže ve stejném okamžiku existovat (v jakési "tajné" podobě pro strany smlouvy) i neexistovat (pro všechny ostatní). Paradoxně stěžovatel nabyl část podílů na pozemcích bez zapsaného věcného břemene v exekuční dražbě, tj. koupil je pravděpodobně za nižší cenu jako pozemky těžko prodejné. V jím uplatněné logice tedy nemohl předpokládat, že by jeho majetkoví předchůdci právo věcného břemene kdy získali, naopak od jeho získání schválně odstoupili, aby předmětné pozemky učinili neatraktivními.
12. Druhý okruh námitek stěžovatele se týká otázky nákladů řízení. S touto problematikou je Ústavní soud ve své rozhodovací praxi pravidelně konfrontován, avšak obecně se k ní staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Stěžovateli lze přisvědčit, že jím rozsáhle citovaný nález ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15, dovodil přítomnost důvodů hodných zvláštního zřetele dle §150 o. s. ř. a ve svém důsledku zrušením rozhodnutí obecného soudu osvobodil neúspěšnou účastnici řízení od hrazení nákladů protistrany. Ten samý nález nicméně předeslal, že využití moderačního práva dle §150 o. s. ř. je do značné míry závislé na konkrétních skutkových okolnostech případu a průběhu řízení. Z toho důvodu jsou k posouzení vhodnosti takového postupu nejlépe vybaveny právě obecné soudy rozhodující ve věci. Ústavní soud by měl zasáhnout pouze v případech extrémního vykročení z ústavních limitů (z poslední doby také např. usnesení ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2276/19).
13. Obecné soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí při určení náhrady nákladů řízení otázce možné aplikace §150 o. s. ř. nijak nevěnovaly. Stěžovatel tvrdí, že jeho právní zástupce odvolací soud o moderaci žádal. Z podkladů dostupných Ústavnímu soudu nelze toto tvrzení potvrdit ani vyvrátit, v podaném odvolání taková žádost obsažena nebyla. Každopádně konkrétní skutkové okolnosti případu a průběhu řízení v přezkoumávané věci byly zcela odlišné od vzpomínaného nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15. Stěžovatel byl žalobcem a tedy pánem řízení (nikoliv žalovaným), žalovanými byly soukromé laické osoby (nikoliv subjekt s vlastním právním oddělením nepotřebující reálně soukromého advokáta), sociální situace stěžovatele je zjevně méně tíživá (nejde o osobu s omezenou svéprávností s příjmem cca 6 tisíc Kč měsíčně) atd. Citovanou judikaturu si nelze vykládat tak, že osvobození jedné ze stran od soudních poplatků automaticky znamená, že tato strana nebude nikdy hradit žádné náklady řízení. Navíc soud prvního stupně ustanovil stěžovateli i právního zástupce, není tak pravdou, že by stěžovatel nemohl v řízení uplatnit svá práva ve stejné míře jako ostatní účastníci.
14. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu