ECLI:CZ:US:2020:1.US.1745.19.1
sp. zn. I. ÚS 1745/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti J. F., zastoupené Petrem Skopalem, advokátem se sídlem Jednořadá 1051/53, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 79/2019-29 ze dne 12. 2. 2019, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 9 To 268/2018-470 ze dne 11. 9. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Chebu č. j. 7 T 149/2017-436 ze dne 19. 6. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Chebu byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se dopustila ve vztahu k později osvojenému nezletilému dítěti, a to jednáním blíže popsaným ve výroku o vině tohoto rozsudku. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zkušební dobu v délce dvou let. Odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným usnesením jako nedůvodné zamítl. Její následné dovolání proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím trestních soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy se náležitě nevypořádaly s její obhajobou a svůj výsledný právní názor řádně nezdůvodnily, resp. jejich odůvodnění je dle jejího názoru formalistické a zavádějící. Soudům dále vytkla, že skutkový stav nebyl dostatečně objasněn, neboť závěry okresního soudu o vině vyvolávají důvodné pochybnosti, zda se skutečně daného skutku dopustila v období a v rozsahu uvedeném v rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatelka je též přesvědčena, že v dané věci existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, přičemž v řízení došlo i ke zjevným procesním pochybením. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Namítá-li stěžovatelka procesní pochybení soudu prvního stupně, který nejprve vyslechl jednotlivé svědky při hlavním líčení a poté přečetl celé jejich předchozí výpovědi z přípravného řízení dle §211 odst. 3 trestního řádu, nutno podotknout, že z odůvodnění usnesení odvolacího ani dovolacího soudu nevyplývá, že by stěžovatelka byla tuto výhradu vznesla v odvolání nebo dovolání. Přitom odvolacímu, resp. dovolacímu soudu současně nevytýká, že by se s touto její výhradou opomněl vypořádat. Za této situace však stěžovatelka řádně nevyužila procesní prostor, který se jí nabízel k ochraně svých práv, a proto je třeba tuto dílčí námitku pokládat za nepřípustnou. Nadto stěžovatelka nepřiblížila, jak se zmíněný postup okresního soudu negativně projevil na možnosti uplatňovat svá práva, především jak materiálně zasáhl do jejího práva na obhajobu. Je zřejmé, že opačné pořadí úkonů, tedy nejprve přečtení výpovědí svědků z přípravného řízení a bezprostředně poté jejich výslech, by zajisté bylo mohlo vést ke zkreslení (zejména autenticity) jejich výpovědí v hlavním líčení, nikoli však pořadí, které stěžovatelka rozporuje.
Co se týče výhrady stěžovatelky, že Nejvyšší soud ve svém usnesení odkázal na to, že nižší soudy podrobně popsaly mj. výpovědi pracovnic orgánu sociálně-právní ochrany dětí, ačkoli tyto pracovnice svědeckou výpověď ve věci stěžovatelky nikdy nepodávaly, je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud zde měl výpověďmi spíše na mysli popis toho, co tyto pracovnice uvedly v řadě zpráv z návštěv stěžovatelčiny rodiny nežli výpovědi ve smyslu trestního práva procesního. Krom toho, i kdyby byl dovolací soud v tomto ohledu pochybil, nemělo by to beztak vliv na správnost (a tím ani ústavnost) jeho rozhodnutí. Nejvyšší soud totiž odmítl dovolání jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v §265b trestního řádu. Z toho důvodu nebylo jeho povinností dovolání meritorně projednat a rozhodnout o něm (§265i odst. 3 tr. ř.). Vyjádřil-li se Nejvyšší soud přesto k některým skutkovým a procesním otázkám vzneseným v dovolání, učinil tak v zásadě nad rámec svých povinností.
Ve zbytku představuje ústavní stížnost polemiku s hodnocením skutkového stavu ze strany soudů prvního a druhého stupně. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze či subjektivního vnímání, resp. výkladu skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Okresní soud ve svém rozsudku své úvahy o vině i trestu stěžovatelky srozumitelně a logicky vyložil, neopominul ani argumenty obhajoby, na něž reagoval dosti podrobně (body 16 až 25 rozsudku soudu prvního stupně). Ústavní soud žádný exces či jiné vážné pochybení neshledal ani v odpovědi krajského soudu na odvolací námitky.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. března 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu