ECLI:CZ:US:2020:1.US.1779.19.1
sp. zn. I. ÚS 1779/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Josef B. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Josefem Žďárským, advokátem, sídlem Panská 895/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. dubna 2019 sp. zn. 44 To 183/2019, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 30. 5. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Stěžovatel je trestně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a dále přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 5. 1. 2019 sp. zn. 0 Nt 15002/2019 z důvodu podle §67 písm. b) a c) trestního řádu, proti kterému podal stížnost, jež byla zamítnuta usnesením městského soudu ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. 44 To 50/2019. Poté stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu, které Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 nevyhovělo, neboť důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu stále trvá, a postoupilo žádost k rozhodnutí obvodnímu soudu.
3. Obvodní soud žádosti stěžovatele vyhověl a propustil stěžovatele z vazby na svobodu (výrok I.), vyslovil nad ním dohled probačního úředníka, k němuž se má dostavovat jednou za dva týdny (výroky II. a III.) a uložil předběžné opatření spočívající v zákazu jakéhokoli styku s poškozenou Alenou K. (jedná se o pseudonym) a nezletilými Janem B., Petrem B., Danou B. a Jiřím B. (jedná se o pseudonymy), dále v zákazu vstupu do obydlí obývaného poškozenou a dětmi a zákazu zdržování se v bezprostředním okolí tohoto obydlí (výrok IV.). Nabídku záruky Jany B. a Petry B. (jedná se o pseudonymy) za další chování stěžovatele obvodní soud nepřijal (výrok V.). Soud shledal, že u stěžovatele stále existuje důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu, tj. obava, že by mohl v trestné činnosti obdobného charakteru pokračovat, je dána. Obvodní soud se pak zabýval tím, zda je možné existující vazební důvod nahradit jiným opatřením dle trestního řádu. Shledal, že za přijetí ve výroku popsaných institutů lze stěžovatele z vazby propustit. Záruka za chování stěžovatele nebyla přijata, neboť takové opatření se jeví v daném případě nadbytečné.
4. Proti usnesení obvodního soudu ihned po jeho vyhlášení podala stížnost státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4. Městský soud napadeným usnesením rozhodl o stížnosti státní zástupkyně tak, že zrušil usnesení obvodního soudu ve výrocích I., II., III. a IV. a podle §71a trestního řádu a contrario znovu rozhodl tak, že žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítl a současně uvedl, že důvod vazby dle §67 písm. c) trestního řádu nadále trvá. Stěžovatel svým jednáním nepochybně zavdává příčinu k obavě, že bude jednat způsobem předvídaným v §67 písm. c) trestního řádu. Je nepochybné, že se měl trestné činnosti, pro kterou je stíhán, dopouštět dlouhodobě a v minulosti byl již celkem pětkrát soudně trestán, a to naposledy obvodním soudem pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) trestního zákoníku v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, přičemž mu byl uložen trest odnětí svobody tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Městský soud se ztotožnil se státní zástupkyní, že dohled neplnil svůj účel. Jak by mohl stěžovatel plnit podmínky dohledu, když se ve stejné době dopouští trestné činnosti totožného charakteru. Městský soud se tak neztotožnil s obvodním soudem v tom, že by bylo možné vazbu nahradit jinými instituty. U stěžovatele je diagnostikována emočně nestabilní porucha osobnosti, která se projevuje tendencí jednat impulzivně bez uvážení následků s výbuchy zlosti, které vedou k násilí. Další skutečnost ukazující na nesprávnost rozhodnutí obvodního soudu je, že stěžovatel udržoval paralelně vztah se dvěma ženami, tj. s poškozenou a se svou bývalou manželkou. Tvrzené zdravotní problémy stěžovatele nejsou rozhodujícím podkladem pro rozhodnutí o existenci či trvání vazby či vazebního důvodu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že městský soud ve svém usnesení porušil zásadu presumpce neviny tím, že uvedl větu: "Jak by mohl obviněný plnit podmínky tohoto dohledu, když se v podstatě v této době znovu dopouští trestné činnosti, naprosto totožného charakteru." Z tohoto vyjádření je zřejmé, že ačkoli stěžovatel doposud nebyl pravomocně odsouzen pro trestný čin, pro který je stíhán, přičemž svou vinu popírá, soud je předem o vině stěžovatele přesvědčen a vyvozuje z tohoto přesvědčení pro stěžovatele důsledky.
6. Dále stěžovatel namítl, že městský soud se nijak nezabýval tím, že stěžovateli bylo kromě dohledu probačního úředníka uloženo také předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou a jejich dětmi. Městský soud tudíž nijak neodůvodnil, proč není tento prostředek dostatečným opatřením nahrazujícím vazbu a usnesení je tak nepřezkoumatelné.
7. Městský soud také porušil zásadu kontradiktornosti, když neumožnil stěžovateli seznámit se s odůvodněním stížnosti státní zástupkyně proti usnesení obvodního soudu. Stěžovatelův obhájce se zaslání odůvodnění stížnosti státního zástupce domáhal telefonicky ve dnech 11. 4. 2019 a 15. 4. 2019, avšak nebyl úspěšný. Stěžovatel se tak k podání státního zástupce nemohl vyjádřit, čímž došlo k porušení zásady kontradiktornosti trestního řízení a zásady rovnosti zbraní. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018 sp. zn. IV. ÚS 1463/18 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupné na http://nalus.usoud.cz).
8. Důsledkem výše popsaných zásahů do práv stěžovatele je taktéž zásah do jeho práva na osobní svobodu. I kdyby však k výše zmíněným zásahům do práv stěžovatele nedošlo, usnesení městského soudu nemůže obstát, když z usnesení ani z celého spisu nelze dovodit skutečnosti, jež by zavdávaly důvodnou obavu, že stěžovatel bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhán, když zejména již nežije s poškozenou a nechce ji nikdy vidět a neexistuje indicie, že by se poškozený měl dopouštět trestné činnosti na někom jiném.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Po přezkoumání napadených rozhodnutí Ústavní soud seznal, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel svou první námitkou napadá jednu konkrétní větu z odůvodnění usnesení městského soudu, která sama o sobě má představovat porušení zásady presumpce neviny. Je nutno přisvědčit stěžovateli, že daná věta není formulována naprosto korektně a je nutné, aby se městský soud napříště vyvaroval podobným formulacím, které mohou pro adresáta rozhodnutí působit zavádějícím způsobem. Avšak danou větu není možné vytrhávat z kontextu, naopak z kontextu celé věci a daného usnesení nelze pochybovat o tom, že soud měl na mysli, že není jasné, jak by obviněný mohl plnit podmínky dohledu, když nyní existuje důvodné podezření, že se dopustil totožné trestné činnosti. To, že v době rozhodování o vazbě u stěžovatele důvodné podezření ze spáchání vyšetřované trestné činnosti existovalo, je zcela nepochybné a plyne z podrobného popisu obsaženého ve všech vazebních usneseních vydaných v této věci.
13. K námitce, že se městský soud nevypořádal s tím, že stěžovateli bylo uloženo také předběžné opatření spočívající v zákazu styku s poškozenou a jejich dětmi, Ústavní soud uvádí, že z odůvodnění usnesení městského soudu plyne, že neshledal žádný z obvodním soudem uložených institutů nahrazujících vazbu za dostatečný, nadto možno poukázat na to, že předběžné opatření není stricto sensu ani institutem nahrazujícím vazbu. Právo na řádné odůvodnění věci jako aspekt práva na spravedlivý proces je v judikatuře Ústavního soudu vykládán tak, že soudy nemusí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníka řízení, ale je nutno zohlednit zejména relevanci daného argumentu pro řízení a jeho možnost ovlivnit výsledek [nález sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014 (N 217/75 SbNU 431)]. Z odůvodnění usnesení městského soudu je jasně patrné, že soud vyhodnotil na základě konkrétních skutečností (zejména trestné činnosti, pro kterou je nyní stíhán, se dopouštěl dlouhodobě v minulosti, opakovaný návrat k poškozené, diagnostikovaná emočně nestabilní porucha osobnosti atd.), že jakékoli nahrazení vazby (tedy i za současného uložení předběžného opatření) není v daný moment možné, což podrobně a přiléhavě odůvodnil.
14. Ani s námitkou, že došlo k porušení zásady rovnosti zbraní, se nelze ztotožnit. V citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 1463/18 se Ústavní soud zabýval situací, v níž stěžovatel nevěděl a nemohl vědět o podané stížnosti státní zástupkyně, pročež ani nemohl tušit, že může dojít následným rozhodnutím ke zhoršení jeho postavení v trestním řízení. V nyní posuzovaném případě však byla situace velmi odlišná v tom, že stěžovatel od počátku o podané stížnosti státní zástupkyně věděl, neboť ta byla podána již na konci vazebního zasedání za přítomnosti stěžovatele i jeho obhájce a také v souvislosti s jejím odkladným účinkem nebyl propuštěn z vazby na svobodu. Stěžovatel tak měl plnou možnost brojit proti této stížnosti písemným vyjádřením a také pro něj nemohl být zcela překvapivý a nečekaný výsledek stížnostního rozhodnutí jako v případě posuzovaném ve věci sp. zn. IV. ÚS 1463/18, v němž bylo klíčové neinformování stěžovatele o daném procesním úkonu (tj. o stížnosti státní zástupkyně). Tvrzení stěžovatele (respektive jeho obhájce), že se telefonicky domáhal zaslání opisu stížnosti státní zástupkyně nelze nijak prokázat a nutno poukázat na to, že stěžovateli nic nebránilo žádat o zaslání opisu stížnosti písemně, což učinil až po vydání usnesení městského soudu dne 29. 4. 2019, tedy více než měsíc poté, co se o podání stížnosti státní zástupkyně na vazebním zasedání konaném u obvodního soudu dozvěděl.
15. K poslední námitce stěžovatele, že ani v jeho věci není dán důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu Ústavní soud poukazuje na to, že stěžovatel touto námitkou fakticky brojí i proti ústavní stížností nenapadenému usnesení obvodního soudu, který taktéž jednoznačně konstatoval, že stěžovatel důvod vazby podle §67 písm. c) trestního řádu naplňuje. Oba o vazbě rozhodující soudy se liší pouze v posouzení toho, zda je dostatečné uložení institutů nahrazujících vazbu (a předběžného opatření), přičemž městský soud uvedené hodnotil negativně, což přiléhavě vysvětlil.
16. Ústavní soud zhodnotil, že městský soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele zaručených čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
17. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu