ECLI:CZ:US:2020:1.US.1795.20.1
sp. zn. I. ÚS 1795/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti CASPER CONSULTING, a. s., se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem Koliště 259/55, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 3050/2019-349, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 103, 104/2019-305, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2018, č. j. 51 C 3/2016-268, ve znění opravného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 51 C 3/2016-277, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní soud obdržel dne 28. 6. 2020 návrh stěžovatelky na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena práva garantovaná v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
2. Podstatou nalézacího řízení byla žaloba o zaplacení 25 082 409, 51 Kč s příslušenstvím z prodeje nemovitostí, kterou se stěžovatelka domáhala realizace zástavního práva vzniklého před 1. 9. 1998. Tomu předcházela žaloba stěžovatelky, kterou se domáhala nařízení prodeje zástavy, a které nebylo obecnými soudy vyhověno s tím, že zástavní právo vzniklé před 1. 9. 1998 lze realizovat pouze prostřednictvím tzv. žaloby s dovětkem.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 10. 2018, č. j. 51 C 3/2016-268, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 26. 11. 2018, č. j. 51 C 3/2016-277, byla žaloba stěžovatelky, aby vedlejší účastníci zaplatili stěžovatelce společně a nerozdílně 25 082 409,51 Kč s příslušenstvím, přičemž stěžovatelka se může domáhat uspokojení svojí pohledávky pouze do výše výtěžku z prodeje ve výroku I. specifikovaných nemovitých věcí, zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.). Soud prvního stupně k námitce promlčení vznesené vedlejšími účastníky shledal žalobní nárok stěžovatelky promlčeným.
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2019, č. j. 20 Co 103, 104/2019-305, byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4 653 480 Kč s příslušenstvím zrušen a řízení bylo zastaveno (výrok I.), ve výroku o věci samé byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.). Dále byl změněn výrok o náhradě nákladů řízení (výrok III.) a posledním výrokem bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
5. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, č. j. 21 Cdo 3050/2019-349, podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustné odmítnuto, neboť dovolací soud shledal rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
6. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí se závěry obecných soudů, podle kterých v řízení o soudním prodeji zástavy, které předcházelo řízení o žalobě s dovětkem, uplatnila stěžovatelka jiné právo (nárok), a proto nedošlo ke stavení promlčecí doby ve vztahu k žalobě s dovětkem. Neztotožňuje se ani s právním názorem Nejvyššího soudu (viz rozsudek sp. zn. 31 Cdo 1181/99), podle kterého, vznikl-li nárok na uspokojení ze zástavy před 1. 9. 1998, není možné postupovat ani po tomto datu návrhem na soudní prodej zástavy, neboť by tak byla tomuto ustanovení přiznána pravá retroaktivita. Nejvyšší soud interpretuje §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), protiústavním způsobem.
7. Proto je namístě revidovat právní závěr Nejvyššího soudu (sp. zn. 31 Cdo 1181/99) tak, že na otázku, zda lze nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., v době po 1. 9. 1998 uplatnit i návrhem na soudní prodej zástavy, je třeba odpovědět, že takový postup je možný.
8. Podle stěžovatelky ustanovení §151f občanského zákoníku po 1. 9. 1998 nekonstituuje nové subjektivní právo, pouze umožňuje jiný (jednodušší) způsob uplatnění existujícího subjektivního práva (nároku). Stěžovatelka má za to, že obsah zástavního práva zůstal v době před i po novelizaci §151f občanského zákoníku nezměněn, když právu zástavního věřitele na uspokojení z výtěžku z prodeje zástavy předtím i poté odpovídala povinnost zástavního dlužníka tento prodej zástavy strpět, byť bylo třeba využít jiného žalobního petitu k vymožení tohoto nároku. I pokud by stěžovatelka připustila, že novelizace konstituovala nový nárok, nelze považovat přiznání tohoto nároku již existujícím zástavním právům za pravou retroaktivitu. Ke shodnému následku (zásah do vlastnického práva, prodej předmětu zástavy a vydání části/celého výtěžku zástavnímu věřiteli) dojde při realizaci zástavního práva prostřednictvím žaloby s dovětkem i prostřednictvím žaloby o nařízení prodeje zástavy. Upozorňuje také na to, že ve dvou řízeních vzniknou fakticky vyšší náklady než v řízení jediném.
9. Stěžovatelka ohledně absence přechodných ustanovení zákona č. 165/1998 Sb. poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 344/04, podle kterého pokud zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání.
10. Pokud jde o vznesenou námitku promlčení, stěžovatelka nesouhlasí se závěrem o marném uplynutí promlčecí doby, neboť při vědomí rizika jejího uplynutí zahájila před pravomocným skončením řízení o nařízení soudního prodeje zástavy vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 136/2002 řízení zdejší o žalobě s dovětkem (6. 1. 2016). I pokud tedy pro změnu judikatury nebylo možné uspět s konkrétním žalobním petitem, je nutno uzavřít, že došlo ke stavení promlčecí doby a nemohlo dojít k promlčení.
11. Stěžovatelka má za to, že užívaná rozhodovací praxe je přepjatě formalistická a má negativní vliv do sféry účastníků právních vztahů. Stěžovatelka se v obou řízeních totiž domáhala téhož, a to realizace zástavního práva. V původním řízení byl uplatněn nárok bezpochyby včas, neboť promlčecí doba zajištěné pohledávky ke dni 31. 5. 2006 neběžela, když byla stavěna řízení vůči obligačnímu dlužníku, a to až do 15. 5. 2007. Zamítavý výrok v původním řízení nabyl právní moci 7. 1. 2016, přičemž již 6. 1. 2016 byla stěžovatelkou podána tzv. žaloba s dovětkem.
III.
12. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
13. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
14. V intencích shora uvedeného Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, přičemž shledal, že se obecné soudy projednávanou věcí řádně zabývaly, rozhodnutí jsou založená na řádně zjištěném skutkovém stavu, odůvodnění rozhodnutí jsou logická a srozumitelná, obsahují úvahy soudů, kterými byly vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Obecné soudy se rovněž dostatečně zabývaly všemi námitkami stěžovatelky. Ústavní stížnost tak představuje pouhou pokračující polemiku stěžovatelky s právními závěry obecných soudů, s nimiž se neztotožnila.
15. Stěžovatelka po celé řízení projevuje svůj nesouhlas s tím, že se na projednávanou věc aplikuje právní úprava občanského zákoníku účinná do 31. 8. 1998 (tj. do nabytí účinnosti zákona č. 165/1998 Sb.). Ústavní soud, po seznámení se s ústavní stížností napadenými rozhodnutími, má za to, že se obecné soudy aplikací relevantní právní úpravy zabývaly vyčerpávajícím způsobem, vycházely přitom z ustálené (a nikoli ojedinělé) judikatury Nejvyššího soudu, podle které nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zákona č. 165/1998 Sb., se i v době po 1. 9. 1998 řídí ustanovením §151f zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 1998 (v podrobnostech lze odkázat na precizní odůvodnění napadených rozhodnutí ? viz bod 27. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, též bod 8. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a str. 1 a 2 usnesení Nejvyššího soudu). Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu §151f občanského zákoníku, ve znění do 31. 8. 1998, upravoval nárok zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy (tj. z výtěžku prodeje zástavy) - prostřednictvím tzv. žaloby na plnění s dovětkem, na rozdíl od právní úpravy účinné od 1. 9. 1998, kdy §151f upravuje právo zástavního věřitele navrhnout u soudu prodej zástavy, což jsou zcela odlišné hmotněprávní instituty. Právní závěry obecných soudů považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
16. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky, podle které obecné soudy posoudily nesprávně otázku promlčení uplatňovaného nároku. Obecné soudy správně dovodily, že počátek běhu promlčecí doby je vázán na okamžik, kdy nastala splatnost zástavou zajištěné pohledávky, tj. 20. 7. 1998, který je shodný jak ve vztahu k obligačním dlužníkům, tak vůči zástavním dlužníkům. Pouze ve vztahu k obligačním dlužníkům však došlo uplatněním pohledávky z úvěrové smlouvy u soudu dne 28. 6. 2002 ke stavení čtyřleté promlčecí doby. Dnem 15. 5. 2007, tj. právní mocí zamítavého rozhodnutí vůči obligačním dlužníkům, se obnovil běh promlčecí doby, která vůči obligačním dlužníkům uplynula dne 6. 6. 2007. Tímto dnem se rovněž promlčel nárok zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy zástavních dlužníků. Promlčecí doba se ve vztahu k nim nezastavila, neboť ze strany zástavního věřitele nedošlo k uplatnění způsobilého nároku. Žaloba na plnění s dovětkem byla podána až dne 6. 1. 2016, tedy po uplynutí promlčecí doby. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se otázkou promlčení nároku stěžovatelky zabývaly dostatečně a jejich argumentaci nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.
17. Ústavní soud dodává, že skutečnost, že obecné soudy rozhodly v neprospěch stěžovatelky, ještě neznamená, že by měl Ústavní soud plnit roli čtvrté přezkumné instance v rámci obecné justice. K ochraně práv je třeba vlastní přičinění jednotlivých subjektů, tj. požaduje se, aby především ony samy sledovaly svá subjektivní práva a činily takové kroky, aby nedocházelo k jejich ohrožování a poškozování (zásada vigilantibus iura scripta sunt). Pokud tedy stěžovatelka nevěnovala dostatečnou pozornost ochraně svých práv uplatněním způsobilého žalobního nároku i za stavu ustálené judikatury, nelze tuto skutečnost vykládat k tíži soudů a spatřovat v ní porušení ústavně zaručených práv.
18. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu