ECLI:CZ:US:2020:1.US.1799.20.1
sp. zn. I. ÚS 1799/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Dusíkové, zastoupené Mgr. Jakubem Šťastným, advokátem se sídlem Novovysočanská 537/31, Praha, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 3. 2020, č. j. 10 C 52/2019-139; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v petitu ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že Obvodní soud pro Prahu 2 svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, stěžovatelka podala svědeckou výpověď v řízení vedeném u nadepsaného soudu. Při výslechu a posléze i emailem požádala o svědečné v celkové výši 3.478 Kč, skládající se z ušlého zisku a nákladů na cestovní výdaje osobním vozidlem z místa bydliště do Prahy. Napadeným usnesením obecný soud stěžovatelce svědečné nepřiznal. Zdůvodnil to tím, že stěžovatelka použila vlastní vozidlo k dopravě bez předchozího souhlasu soudu, zároveň výši cestovného stěžovatelka doložila pouze velkým technickým průkazem bez bližšího vymezení nákladů. Obdobně stěžovatelka nespecifikovala ani jakékoliv konkrétní důvody pro požadovanou výši ušlého zisku.
3. Stěžovatelka s citovaným rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 2 nesouhlasí. Namítá, že nebyla o potřebě předchozího souhlasu soudu s použitím vlastního vozidla k dopravě předem poučena, přitom spojení veřejnou dopravou mezi místem jejího bydliště a Prahou je extrémně obtížné a zabralo by množství času i úsilí. Pokud jde o nárok na ušlý zisk, jestliže soud považoval požadavek za nedostatečně prokázaný, měl stěžovatelku vyzvat k doplnění nebo opravě podání, což bohužel neučinil. Když již postupoval soud takto přísně, měl jí alespoň přiznat svědečné ve výši odpovídající stejné cestě hromadnou dopravou, u výdělku pak hodnotě rovnající se výši minimální mzdy za hodinu. Stěžovatelka obecně nepokládá za spravedlivé, aby strávila v souvislosti s jednáním a poskytnutím výpovědi na cestě skoro celý den, přičemž se jí nedostalo očekávané kompenzace.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh přípustný.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem pojem bagatelnost nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li občanský soudní řád podání odvolání u sporů o částku nepřevyšující 10 000 Kč, jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku zhruba 3.500 Kč, o kterou jde v tomto řízení, lze proto jednoznačně považovat za bagatelní (srov. např. nález ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 53/10). Na druhou stranu Ústavní soud vzhledem k vymezené možnosti uvážení dovodil, že při splnění určitých zvláštních podmínek je oprávněn meritorně přezkoumat i věci bagatelního rázu. Jedním z takových případů je míra dotčení stěžovatele - vzhledem k majetkovým či sociálním poměrům mohou u některých osob mít i malé částky zásadní negativní dopad na jejich situaci (srov. např. nález ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 262/16). U stěžovatelky nicméně podobná intenzita v řešené věci nenastává. Uvádí sice, že předmětná výše částky je pro ni významná, odkazuje ovšem přitom pouze na svůj věk a zdravotní stav. Tyto skutečnosti ovšem z logiky věci mohou souviset s výše poukazovanými faktory (majetek, sociální poměry) pouze nepřímo. Jinak řečeno, i nemocný či starý člověk (zde navíc nechce Ústavní soud stěžovatelce nijak netaktně lichotit, nicméně její věk - 53 let - úplně nenaplňuje obecně pojímané vnímání stáří) nemusí nutně být chudý nebo sociálně znevýhodněný.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného usnesení se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Ústavní soud přisvědčuje stěžovatelce, že s ohledem na velmi špatnou dostupnost jejího bydliště veřejnou dopravou použití vlastního vozidla bylo pravděpodobně smysluplné. Na druhou stranu není možné pojímat tuto variantu jako cosi automatického. Z hlediska hospodárnosti i ekologických dopadů jde oproti hromadné dopravě obecně o možnost méně efektivní a podmínka předchozího souhlasu soudu je tudíž racionální (srov. obdobně v pracovněprávních vztazích §157 odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce). Stěžovatelka sice nebyla o předmětné nutnosti získání souhlasu poučena v předvolání, jak však sama uvádí, bylo to proto, že jí o povinnosti svědčit informoval účastník řízení, nikoliv soud. Argument, že mohla za takové situace "důvodně předpokládat, že může užít vozidlo" (bod II. ústavní stížnosti), není příliš přesvědčivý. Stejně tak není sporu, že stěžovatelka nijak nedoložila výši ušlého zisku. Obecný soud mohl každopádně postupovat citlivěji a stěžovatelku vyzvat k doplnění žádosti o svědečné, případně ji přiznat svědečné v základní výši (náhrada cestovného hromadnou dopravou, minimální mzda za hodinu).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud v projednávané věci seznal, že přístup obecného soudu k požadavkům stěžovatelky mohl být ohleduplnější, nicméně s ohledem na nedostatky v jejím návrhu i bagatelnost celé věci neshledal ve věci ústavněprávní přesah. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Vladimír Sládeček
předseda senátu v. r.