ECLI:CZ:US:2020:1.US.180.20.1
sp. zn. I. ÚS 180/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Janou Pustelníkovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 103/17, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3363/2019-187 ze dne 22. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 17/2019-165 ze dne 24. 4. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 15/2016-121 ze dne 27. 6. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci králové a Okresního soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 31 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu stěžovatele o náhradu škody způsobené tvrzeným zanedbáním lékařské péče ze strany žalované oční lékařky a jejím vadným postupem při léčbě jeho oka. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že znalec, jehož posudek byl pro rozhodnutí soudů stěžejním podkladem, byl zaujatý a současně jej stěžovatel pokládá za nedostatečně erudovaného. Stěžovatel má dále za to, že jeho procesní práva byla porušena tím, že nebyla slyšena jeho pozdější ošetřující lékařka působící na klinice X. Stěžovatel je též přesvědčen, že mu měl být ustanoven opatrovník, jestliže se dle soudu nebyl schopen srozumitelně vyjadřovat. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní pochybení v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Procesní námitky stěžovatele o opatrovnictví i zaujatosti znalce se objevují poprvé až v dovolání, aniž však vůbec mohly založit jeho přípustnost, na což Nejvyšší soud stěžovatele v napadeném usnesení upozornil. Z rekapitulace stěžovatelova odvolání ani ze samotného odůvodnění rozsudku krajského soudu přitom neplyne, že by stěžovatel zmíněné výhrady vznesl již v odvolání. Současně stěžovatel nerozporuje, že by odvolací soud pochybil tím, že by byl tyto výtky ponechal bez odezvy. Za této situace je ovšem nutno uzavřít, že stěžovatel nevyužil procesní prostor, který se mu v odvolacím řízení k ochraně svých práv nabízel, a proto jsou tyto námitky nyní v řízení o ústavní stížnosti nepřípustné.
Co se týče důkazního návrhu stěžovatele výslechem jeho pozdější ošetřující lékařky působící na klinice O., okresní soud jej nepřehlédl, ovšem neprovedl z toho důvodu, že šlo o důkaz nadbytečný, protože znalec měl při zpracování svého posudku k dispozici zdravotní dokumentaci pocházející od této lékařky. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za ústavně nekonformní či jinak vadné. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel odpovědnost a pochybení žalované oční lékařky časově vymezil návštěvou její ordinace dne 24. 2. 2011 a spatřoval v tom, že jej tato lékařka neodeslala (na jeho žádost) k odbornému vyšetření na specializované pracoviště, a tím mu měla způsobit újmu na zdraví. K prokázání bližších okolností této návštěvy a tehdejšího vyšetření žalovanou by výslech lékařky ani nemohl nic přinést. Nadto, jak vyplynulo z dokazování, stěžovatel se začal léčit na jmenované oční klinice až v květnu roku 2013. I tento časový odstup hraje nikoli zanedbatelnou roli při retrospektivním posouzení, zda žalovaná lékařka tehdy jednala lege artis.
Ve zbytku představuje ústavní stížnost polemiku se skutkovými závěry soudů, jejichž vlastního přehodnocení se již nelze v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu domáhat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu