ECLI:CZ:US:2020:1.US.1860.18.1
sp. zn. I. ÚS 1860/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Lubomíra Rathouského, zastoupeného Mgr. Soňou Adamovou, advokátkou, se sídlem Praze, Pplk. Sochora 740/34, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018 č. j. 22 Cdo 4077/2017-306, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2017 č. j. 69 Co 406/2016-266 ve znění opravného usnesení ze dne 28. února 2017 č. j. 69 Co 406/2016-271 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2016 č. j. 5 C 54/2011-223, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv, garantovaných v čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozsudkem ze dne 9. 6. 2016 č. j. 5 C 54/2011-223 soud prvního stupně zamítl žalobu na určení, že stěžovatel jako žalobce v dané právní věci proti žalovaným J. a T. Modrákovým (vedlejším účastníkům řízení před Ústavním soudem), je vlastníkem specifikovaných pozemků v k. ú. Nedvězí u Říčan (výrok první) a současně určil, že předmětné pozemky tvoří společné jmění žalovaných (výrok druhý); výrokem třetím pak soud prvého stupně rozhodl o nákladech řízení, a to tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Po odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 69 Co 406/2016-266 ze dne 11. 1. 2017 tak, že rozsudek soudu prvého stupně ve výrocích I., II. a III. ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně žalovaných potvrdil (výrok I.) a výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku třetím o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými změnil tak, že se žalovaným náhrada nákladů řízení nepřiznává. Výroky III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud České republiky dovolání stěžovatele usnesením č. j. 22 Cdo 4077/2017-306 dne 27. 2. 2018 odmítl a nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Stěžovatel opíral svůj žalobní návrh o skutečnost, že předmětné pozemky parc. č. X1, parc. č. X2, parc. č. X3 a parc.č. X4 v k. ú. Nedvězí u Říčan mu byly vydány na základě uplatnění jeho restitučního nároku v roce 1992 pravomocným rozhodnutím Pozemkového úřadu Praha ze dne 14. 6. 2010 podle zákona č. 229/1991 Sb. Vedlejší účastníci poukazovali na v minulosti uzavřené kupní smlouvy o prodeji pozemku ze dne 21. 12. 1998 a 8. 2. 2010 s vlastníkem sporných pozemků, hlavním městem Prahou-Městskou částí Nedvězí, které uzavíral v dobré víře na základě údajů v katastru nemovitostí a prohlášení prodávajícího, tedy že předmětné pozemky jsou bez právních vad, že na ně nebyl uplatněn restituční nárok. Tím došlo k duplicitnímu zápisu vlastnictví stěžovatele a vedlejšího účastníka v katastru nemovitostí, o nějž stěžovatel v žalobním návrhu opřel svůj naléhavý právní zájem na určení, že je výlučným vlastníkem sporných pozemků.
3. Restituční věc stěžovatele tedy byla zatížena skutečností, že ač vyzval řádně povinně osoby k vydání pozemků, ze strany povinných osob došlo (v postavení zástupců samosprávy) k protiprávnímu převodu pozemků na třetí osoby a tím k porušení blokačního paragrafu zákona o půdě. Stěžovatel tedy namítal, že žalovaní (vedlejší účastníci) nabyli pozemek za současného porušení blokačního ustanovení zákona o půdě, tedy s účinkem absolutní neplatnosti kupní smlouvy, zatímco stěžovatel řádně splnil veškeré restituční povinnosti a měl tedy legitimní očekávání řádného projednání a průběžné ochrany vzneseného restitučního nároku. Kupní smlouvy na "blokované" pozemky uzavřela s vedlejšími účastníky (ze dne 21. 12. 1998 a ze dne 8. 2. 2001) Hl. m. Praha - Městská část Praha Nedvězí.
4. Soud I. stupně dále konstatoval, že žalovaní uzavřeli kupní smlouvy na sporné pozemky za situace, kdy jako vlastník pozemků byla vedena obec Hl. m. Praha - Městská část Nedvězí, kdy obec zažádala o zápis do katastru nemovitostí dne 26. 3. 1998, spolu s vkladem čestného prohlášení, že na předmětné nemovitosti nebyl uplatněn restituční nárok. Obvodní soud pro Prahu 10 dospěl k závěru, že spravedlivějším řešením (maje však na paměti že existence duplicitního zápisu vlastnického práva vznikla naprostou ignorací Hlavního města Prahy, potažmo Městskou částí Praha - Nedvězí blokačního ustanovení zákona o půdě) je určení vlastnického práva žalovaných (vedlejších účastníků), jakožto vlastníků stavby k bydlení, přičemž toto rozhodnutí se jevilo soudu i jako praktičtější s ohledem na další dopady tohoto rozhodnutí, neboť v případě, že vlastnictví pozbude žalobce, přísluší žalobci (stěžovateli) náhrada, zatímco v případě, že by pozbyli vlastnické právo žalovaní nastala by situace, kdy by stavba (jež by byla nadále ve vlastnictví žalovaných) byla umístěna na cizím pozemku, což by následně vyvolalo řadu reálných a právních složitostí, přičemž nelze vyloučit ani to, že by tímto stavem byla vyvolána i další soudní řízení mezi účastníky.
5. Nejvyšší soud podstatu věci popsal takto:
"Žalobce uplatnil restituční nárok na sporné pozemky dne 23. 12. 1992 u pozemkového úřadu. Přesto hlavní město Praha pozemky prodalo žalovaným, kteří na na nich postavili rodinný dům. Sporné pozemky byly žalobci vydány v restituci až v roce 2010 a poté byli v katastru nemovitostí uvedeni jako vlastníci duplicitně žalobce i žalovaní. Není pochybnost o tom, že kupní smlouva, kterou žalovaní pozemky nabyli, je neplatná pro rozpor s tzv. blokačním ustanovením....spor byl o to, zda žalovaní byli oprávněnými a dobrověrnými držiteli pozemků."
6. Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti především uvedl, že napadená rozhodnutí obecných soudů jsou zatížena vadou - nerespektováním principu spravedlivého procesu vůči stěžovateli - neboť jimi - jako výsledkem právního rozhodovacího procesu obecných soudů - došlo ve vztahu ke stěžovateli ke zřetelnému porušení práva na soudní ochranu. Následkem toho došlo také k porušení ústavním pořádkem zaručeného práva stěžovatele vlastnit majetek. Dle názoru stěžovatele ústavní stížností napadená rozhodnutí také neodpovídají Listinou - a Ústavou - zaručené rovnosti účastníků řízení. Ač se obecné soudy vyjadřovaly tak, že jejich rozhodnutí je ovládáno zásadou proporcionality, má stěžovatel za to, že napadená rozhodnutí jsou s uvedenou zásadou v přímém rozporu. Nelze přeci přijmout jako proporcionální, pokud obecné soudy dávají stěžovateli za vinu (přestože svůj restituční nárok řádně uplatnil a přestože se důvodně spoléhal na dodržení státními orgány/orgány samosprávy blokačního ustanovení zákona o půdě), že se zřetelem na vývoj událostí měl lépe střežit svá práva - tj. nárok na vrácení zemědělských pozemků. Vedlejší účastníci se pak dle vlastního tvrzení při koupi pozemků "spoléhali" na údaje v katastru nemovitostí, a to ačkoliv v té době neplatil úplný princip materiální publicity údajů v katastru nemovitostí zveřejněných. V době, kdy měli vedlejší účastníci nabýt sporné pozemky - na základě absolutně neplatné kupní smlouvy pro porušení blokačního ustanovení zákona o půdě - neplatilo bez dalšího, že zápis věci do veřejného seznamu byl zapsán v souladu se skutečným stavem. Předchozí právní úprava vycházela pouze z domněnky, že údaje katastru nemovitostí jsou v souladu se skutečným stavem. Disproporci v neprospěch stěžovatele pak podle něj vytváří i skutečnost, že obecné soudy zcela nedostatečně vnímaly fakt, že stěžovateli bylo v restitučním řízení plně vyhověno a byly mu vydány jeho původní pozemky, které byly jeho rodině nepřijatelným způsobem, představiteli zločinného režimu, na dlouhé roky zabrány a stěžovatel byl "odsunut" daleko mimo domov, bez možnosti dále přímo sledovat místní dění a tedy i osud rodových majetků.
7. Ústavní soud si k danému případu vyžádal příslušný spisový materiál a vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení. Tato vyjádření zaslal stěžovateli k případné replice. Hl. město Praha, městská část Nedvězí, se postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem vzdala. Po podrobném přezkoumání věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Není pochyb, že v daném případě došlo k závažnému pochybení, jelikož pozemky, na které stěžovatel uplatnil restituční nárok, byly prodány třetí osobě. Ústavní soud několikrát zdůraznil, že restituční nároky jsou nároky primárními, kterým je třeba přednostně vyhovět, leč ve zkoumané věci se Ústavní soud ztotožnil s řešením, přijatým obecnými soudy. Každou věc nutno hodnotit v kontextu všech okolností případu, založených na objektivních skutečnostech.
9. Pro zkoumaný případ je klíčové, že absence dobré víry na straně nabyvatelů předmětných nemovitostí (vedlejších účastníků řízení před Ústavním soudem) nebyla prokázána. Ústavní soud v souladu se svojí konstantní judikaturou opakuje, že princip dobré víry, chránící účastníky soukromoprávních vztahů, je jedním z klíčových projevů principu právní jistoty, odvíjející se od principu právního státu. Nabyvateli vlastnického práva, pokud toto právo nabyl v dobré víře, je poskytována široká ochrana; toto právo nezaniká, dojde-li k zániku kupní smlouvy - ať již z jakéhokoli důvodu - která byla uzavřena jako první v řadě, neboť při opačném výkladu by si vlastník, nabyvší své vlastnictví derivativně (s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence), nikdy nemohl být svým vlastnictvím jist, což by bylo v nesouladu s pojetím materiálního právního státu. Otázkou dobré víry takového nabyvatele vlastnického práva se tak obecné soudy musí zabývat nejen v případě relativní, ale též absolutní neplatnosti smlouvy.
10. Závěr obecných soudů o tom, že Jiřímu Modrákovi a Taťáně Modrákové vzniklo vlastnické právo vydržením, je tak správný. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu