ECLI:CZ:US:2020:1.US.1861.20.1
sp. zn. I. ÚS 1861/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Michalem Bouškou, advokátem se sídlem Teplého 2786, 530 02 Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 40/2020-1015 ze dne 26. 2. 2020, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 67 To 395/2018 ze dne 26. 6. 2019 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 322/2019-962 ze dne 18. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 2 T 27/2018 ze dne 20. 9. 2018 byl stěžovatel odsouzen za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 1 alinea 3 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník") k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v délce dvaceti měsíců. Současně byl stěžovateli uložen také peněžitý trest ve výměře 400 denních sazeb po 1000 Kč, tedy v celkové výměře 400 000 Kč a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, obvodní soud stěžovateli stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců.
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem sp. zn. 67 To 395/2018 ze dne 29. 11. 2018 zrušil napadený rozsudek obvodního soudu v celém rozsahu a nově rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby z předmětného skutku, neboť uvedený skutek nebyl trestným činem. Na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 5 Tdo 322/2019-962 ze dne 18. 4. 2019 zrušil dovoláním dotčený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Ten posléze nově rozhodl v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §21 odst. 1 a §254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, za který mu uložil podmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zkušební dobou v délce dvaceti měsíců. Současně stěžovateli uložil peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy v celkové výměře 200 000 Kč, přičemž pro případ nevykonání tohoto druhu trestu ve stanovené lhůtě stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Následné dovolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku městského soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněné.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyslovil nesouhlas s právním posouzením Nejvyššího soudu, přičemž pokutu uloženou v řízení o správním deliktu nepovažuje, na rozdíl od dovolacího soudu, za majetkové právo subjektu veřejné správy, a to i s odkazem na komentářovou literaturu. Stěžovatel rovněž namítl, že soudy vyšly toliko ze skutečnosti, že v době, kdy již nebyl společníkem ani jednatelem společnosti, bylo pravomocně rozhodnuto o uložení pokuty. Žádný důkaz o tom, zda a jak byla v souvislosti s údajně chybějícím účetnictvím konkrétně ohrožena majetková práva jiného (Městské části Praha 14), však dle jeho názoru proveden nebyl. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud stěžovatelem namítaná porušení základních práv v napadených soudních rozhodnutích neshledal. Právní kvalifikací skutku se Nejvyšší soud zabýval dosti podrobně a srozumitelně vyložil, proč je třeba pojmu "majetková práva" přikládat širší význam, a nikoli jen úzký, vyčerpávající se soukromoprávní povahou takových práv. Nejvyšší soud konkrétně zdůraznil, že ač komentářová literatura (včetně té, na niž stěžovatel v ústavní stížnosti odkázal) nezmiňuje majetková práva úřadů státní správy, je nepochybné, že může jít i o pohledávku státu za fyzickou či právnickou osobou. V té spojitosti dovolací soud poukázal i na judikaturu Nejvyššího správního soudu a vysvětlil, proč ani specifikum této pohledávky vyplývající z osobního charakteru pokuty, která je neoddělitelně spojena s osobou delikventa, nebrání tomu, aby taková pohledávka státu naplnila pojem majetkového práva, užitého v ustanovení §254 tr. zákoníku (srov. bod 15 kasačního usnesení dovolacího soudu ze dne 18. 4. 2019). Ostatně nelze přehlédnout, že zájmem chráněným trestním zákonem je dle citovaného zákonného ustanovení vedle ohrožení majetkových práv jiných i včasné a řádné vyměření daně. Odtud je dobře patrné, že ochrana těchto zájmů necílí výlučně na sféru soukromého práva, tj. nesleduje toliko ochranu osob soukromého práva před takovým jednáním, nýbrž zasahuje i do sféry veřejnoprávní. Jestliže tedy Nejvyšší soud zaujal k výkladu pojmu "majetková práva jiného" shora nastíněný postoj, nejde o názor překvapivý či hrubě se vymykající povaze předmětného trestného činu a smyslu ochrany společnosti před takovým jednáním. Takto pojatému výkladu proto nelze v ústavní rovině ničeho vytknout. Nejvyšší soud též reagoval na další dílčí výhrady obhajoby (viz kupř. bod 16 téhož kasačního usnesení).
Namítá-li stěžovatel, že v řízení nebyl proveden žádný důkaz o tom, zda a jak byla v souvislosti s chybějícím účetnictvím konkrétně ohrožena majetková práva Městské části Praha 14, nutno podotknout, že v případě trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění se jedná o trestný čin ohrožovací, u něhož nemusí dojít ke skutečnému zásahu do majetkových práv. Postačí tedy konstatování relevantní existence majetkového práva jiného, přičemž jeho ohrožení je dáno již samotným naplněním znaků příslušné skutkové podstaty zmíněného trestného činu. V tomto směru nemůže Ústavní soud vytknout napadeným rozhodnutím trestních soudů žádné pochybení.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu