ECLI:CZ:US:2020:1.US.1874.20.2
sp. zn. I. ÚS 1874/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti WELS - MONT - PRAHA s.r.o., se sídlem Kačerov č. ev. 47, 516 01 Zdobnice, zastoupené Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem Sadová 2446, 269 01 Rakovník, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 821/2020-1097 ze dne 14. 4. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 11 C 81/2001 domáhala po žalovaných zaplacení celkem 2 682 274 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího ve zhodnocení nemovitosti ve vlastnictví žalovaných investicemi do nebytových prostor, které měla v podnájmu.
O základu tohoto nároku rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 částečným a mezitímním rozsudkem č. j. 11 C 81/2001-177 ze dne 1. 4. 2003 tak, že žalobu označil za opodstatněnou s tím, že o výši nároku, jakož i o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K tomu došlo rozsudkem téhož soudu č. j. 11 C 81/2001-794 ze dne 12. 12. 2017, jímž bylo žalobě zčásti vyhověno a žalovaní zavázáni povinností uhradit stěžovatelce 546 954,97 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Ve zbývající části, tj. co do částky 2 135 319,03 Kč s příslušenstvím, soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. K odvolání stěžovatelky proti tomuto rozhodnutí Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 16 Co 258/2018-1025 ze dne 21. 5. 2019 rozhodnutí nalézacího soudu změnil v zamítavém výroku tak, že stěžovatelce přisoudil ještě dalších 124 875 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbývajícím rozsahu jej jako věcně správný potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jeho kasace. Stěžovatelka namítla, že Nejvyšší soud pochybil, pakliže odmítl dovolání zčásti jako podané osobou neoprávněnou, když se dle jejího názoru dopustil dezinterpretace dovolání. Stěžovatelka poukázala na to, že rozhodnutím odvolacího soudu jí nebylo vyhověno, a už vůbec ne "plně vyhověno". Stěžovatelka dále namítla, že Nejvyšší soud se řádně nevypořádal s dovolací argumentací, zejména pokud jde o hodnocení znaleckých posudků. Dovolacímu soudu vytkla nesprávné hodnocení přípustnosti dovolání, majíc za to, že jeho úvaha o dovolání do nákladů řízení představuje svévolný výklad. V rozhodnutí dovolacího soudu dle ní absentuje zdůvodnění nepřípustnosti dovolání, přičemž odkaz na ustanovení §240 o. s. ř. i argumentaci již neexistující právní úpravou považuje stěžovatelka za nesmysl. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti přiblížila.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadeném usnesení Nejvyššího soudu nezjistil. Pokud jde o výhrady stěžovatelky týkající se částečného odmítnutí dovolání jako podaného osobou neoprávněnou, nutno podotknout, že stěžovatelka dovoláním napadla vzpomínaný rozsudek městského soudu v celém rozsahu, požadujíc v petitu jeho zrušení jako celek. Protože však městský soud odvolání stěžovatelky dílem vyhověl, byť i jen ve velmi malé části žalobou uplatněného nároku, Nejvyššímu soudu nezbylo, než v tomto rozsahu dovolání jako podané osobou neoprávněnou odmítnout, jelikož část výroku I. rozsudku odvolacího soudu, tj. přisouzení dalších 124 875 Kč se specifikovaným příslušenstvím (nad rámec nalézacím soudem přiřknutých 546 954,97 Kč), je v tomto směru rozhodnutím ve prospěch stěžovatelky, a v tomto ohledu jde vskutku o subjektivně nepřípustné dovolání. Odkaz na ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. pak slouží pouze k dokreslení zákonného oprávnění podat dovolání.
Obdobně to platí i ve vztahu k nákladovým výrokům, které i když mají akcesorický charakter, nemohou být samostatným předmětem dovolacího přezkumu, srov. dikci ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jelikož stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu v celém rozsahu, tedy včetně nákladových výroků, musil Nejvyšší soud přistoupit k rozlišení i zde a dovolání v této části odmítnout jako ze zákona nepřípustné.
Nejvyšší soud pak nepochybil ani v otázce vyhodnocení přípustnosti dovolání. Zdůraznil, že hmotněprávní závěr odvolacího soudu o tom, že bezdůvodné obohacení spočívající ve vynaložení investic do cizí nemovitosti bez právního důvodu vzniká jen v rozsahu zhodnocení nemovitosti oproti jejímu původnímu stavu, a nikoli též v rozsahu hodnoty vynaložených prostředků, odpovídá ustálené a bohaté judikatuře, na niž příkladmo odkázal. Dovolací soud se rovněž vypořádal s námitkami vztahujícími se k hodnocení znaleckých posudků (viz str. 4 - 5 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Kritizuje-li stěžovatelka, že z rozhodnutí Nejvyššího soudu není patrné zdůvodnění nepřípustnosti dovolání, dlužno poznamenat, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně vyložil, proč se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu a proč není splněn ani žádný další ze zbývajících tří předpokladů přípustnosti dovolání (viz str. 5 napadeného usnesení). Není-li naplněn ani jeden z těchto předpokladů přípustnosti, není dovolání přípustné, nikoli ze zákona, ale na základě (relevantní) úvahy samotného dovolacího soudu (§237 o. s. ř. a contrario). Ani této výtce stěžovatelky tedy nelze přisvědčit. Její související zmínka o argumentaci Nejvyššího soudu neexistující právní úpravou je formulována v obecné poloze bez bližšího rozvedení, takže se jí Ústavní soud rovněž nemohl blíže zabývat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu