ECLI:CZ:US:2020:1.US.1883.19.1
sp. zn. I. ÚS 1883/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Pucholta, zastoupeného Mgr. Tomášem Urbanem, advokátem se sídlem Sadová 2446, Rakovník, proti výrokům I. b) a I. c) rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 423/2012-713 ze dne 8. 2. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
Z připojeného podkladového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") č. j. 49 Cm 20/2000-338 ze dne 15. 2. 2011 byla stěžovateli jakožto prvému žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni JUDr. Michaele Strnadové částku 4 929 573,60 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a druhá žalovaná, manželka stěžovatele, byla zavázána k úhradě částky 10 000 Kč (výrok II.). Dále soud rozhodl, že žalobkyně nemá vůči žalovaným právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
V předmětné věci podali posléze oba žalovaní, tj. stěžovatel a jeho manželka, odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí soudu prvního stupně, kdy vedle toho postupně uplatnili i další procesní návrhy, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze (dále též "vrchní soud") napadeným rozsudkem č. j. 6 Cmo 423/2012-713 ze dne 8. 2. 2019. Ve výroku I. a) jednak zamítl návrh žalovaných ze dne 29. 7. 2013 na přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dále ve výroku I. b) změnil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 20/2000-521 ze dne 13. 10. 2014 v jeho bodě II. tak, že JUDr. Filip Svoboda se zástupcem stěžovatele neustanovuje, a současně ve výroku I. c) zamítl návrh stěžovatele na ustanovení zástupce nového. Výrokem II. pak vrchní soud potvrdil rozsudek městského soudu ze dne 15. 2. 2011 jako věcně správný a výrokem III. žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění odvolací soud ve vztahu k výroku I. b) konstatoval, že vycházel z odvolání stěžovatele a ustanoveného zástupce, podaných proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 20/2000-521 ze dne 13. 10. 2014, z nichž je patrné, že ani jeden z nich nemají zájem na zastupování v dané věci. Stěžovatel v předloženém podání poukazoval na svůj vážný zdravotní stav s tím, že ustanovený zástupce není pro něho regionálně dostupný a že není schopen cestovat do Prahy na právní porady, kdy tyto cesty by byly pro něj jako invalidního důchodce navíc finančně náročné. JUDr. Svoboda ve svém odvolání namítl zákonnou překážku k zastupování ve smyslu §19 odst. 1 písm. c) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů. Vrchní soud proto rozhodl, jak bylo shora popsáno. V návaznosti na to se pak odvolací soud zabýval návrhem stěžovatele, aby mu byl ustanoven jiný zástupce, jenž ve výroku I. c) nakonec zamítl. Vrchní soud přitom zohlednil, že stěžovatel od podání žaloby v lednu roku 2000 jednal před soudy nejprve osobně, načež jako v pořadí první zástupkyní mu byla ustanovena usnesením městského soudu ze dne 5. 4. 2007 advokátka JUDr. Hana Hrubešová. Ta byla následně na vlastní návrh funkce zástupce usnesením odvolacího soudu ze dne 2. 2. 2012 zproštěna pro ztrátu důvěry mezi ní a stěžovatelem, který ji napadl z kontaktů s protistranou a neodborného postupu při zastupování. Podobně v pořadí druhý ustanovený zástupce Mgr. Petr Škopek byl zproštěn funkce zástupce usnesením městského soudu ze dne 13. 10. 2014, a to na žádost stěžovatele, který uváděl, že představy o dalším průběhu zastupování v předmětné věci a o argumentaci v řízení o odvolání jsou natolik rozdílné, že trvání tohoto zastoupení již není možné. V pořadí třetím zástupcem stěžovatele se stal JUDr. Filip Svoboda. Na podkladě řečeného dospěl vrchní soud k závěru, že stěžovatel již nemá právo na ustanovení dalšího zástupce, jelikož funkce předchozích tří zástupců byla zrušena pro narušení nezbytné důvěry ve smyslu §20 zákona o advokacii, k níž nepochybně došlo ze strany stěžovatele, který tak zneužívá dobrodiní státu zakotvené v §30 o. s. ř.
Stěžovatel se s postupem vrchního soudu neztotožnil. V ústavní stížnosti namítl, že rozhodnutí, jímž byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce, nebylo dostatečně a přesvědčivě odůvodněno, v důsledku čehož bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Podle jeho názoru odvolací soud důvody, proč byli jeho předchozí zástupci zproštěni své funkce, interpretoval jednostranně a nepřihlížel k jeho argumentům. Stěžovatel v této souvislosti setrval na stanovisku, že jím vznesené výhrady na adresu JUDr. Hrubešové, týkající se nepřijatelných kontaktů s protistranou a neodborného zastupování, byly oprávněné. Dle přesvědčení stěžovatele nebylo rovněž možno považovat za obstrukci, pokud zastával jiný pohled na vedení sporu, odlišný od pohledu Mgr. Škopka, neboť není jeho povinností se podrobit jakémukoli názoru nebo jednání ustanoveného zástupce. Ve vztahu k ukončení zastupování JUDr. Svobodou stěžovatel především upozornil, že vrchní soud nevzal v úvahu, že odvolání proti jeho ustanovení podaly obě strany, tj. stěžovatel i JUDr. Svoboda, přičemž posledně jmenovaný při té příležitosti poukazoval na existenci zákonné překážky k zastupování. Ve světle výše uvedených skutečností měl pak stěžovatel za to, že skutkové závěry vrchního soudu ohledně příčin narušení nezbytné důvěry mezi ním a ustanovenými zástupci jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Stěžovatel dále vrchnímu soudu vytkl, že nevyhověl jeho žádosti o odročení ústního jednání konaného dne 8. 2. 2019, přestože soudu řádně a včas doložil zdravotní důvody, které mu bránili se tohoto jednání účastnit. Vrchní soud krom toho pochybil, jestliže u předmětného jednání, konaného v nepřítomnosti stěžovatele, zamítl jeho žádost o ustanovení právního zástupce a současně rozhodl i o odvolání proti rozsudku vydaném ve věci samé. Stěžovatel zdůraznil, že mu soud tímto postupem znemožnil, aby si v projednávaném případě, jenž je právně i skutkově komplikovaný, zajistil odpovídající právní zastoupení k odvolacímu řízení, např. cestou žádosti o určení zástupce u České advokátní komory. Dle stěžovatele se jednalo o svévolné jednání soudu, jímž mu bylo odepřeno právo na přístup k soudu i právo na právní pomoc.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel napadl svou ústavní stížností rozsudek vrchního soudu v jeho výroku I. b), přestože tento vyzněl pro něj z materiálního hlediska příznivě (vrchní soud tím, že v daném výroku změnil usnesení Městského soudu v Praze č. j. 49 Cm 20/2000-521 ze dne 13. 10. 2014 v jeho bodě II. tak, že JUDr. Filip Svoboda se zástupcem stěžovatele neustanovuje, plně vyhověl odvolání samotného stěžovatele). Z odůvodnění ústavní stížnosti bylo nicméně jednoznačně patrné, že stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených práv toliko ve výroku I. c), jímž byl zamítnut jeho návrh na ustanovení zástupce nového, Ústavní soud se proto dále ústavní stížností zabýval pouze v tomto rozsahu. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že ve vztahu ke zmiňovanému výroku I. b) rozsudku vrchního soudu by byl nucen odmítnout ústavní stížnost jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
Poté, co Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah přiloženého spisového materiálu, shledal, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř., spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů a Ústavnímu soudu, jakožto orgánu ochrany ústavnosti, nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tyto při zvažování důvodnosti stěžovatelem uplatněného nároku dospěly [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Pouze tehdy, jestliže by nesprávná aplikace zákonných ustanovení obecnými soudy měla za následek porušení některého z ústavně zaručených práv či svobod, například v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, byl by Ústavní soud povolán k ochraně práv stěžovatele zasáhnout (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012, usnesení sp. zn. I. ÚS 3135/14 ze dne 20. 11. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 206/15 ze dne 5. 8. 2015 a řada dalších, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Podobná situace ovšem v projednávaném případě nenastala.
Ústavní soud má za to, že vrchní soud se návrhem stěžovatele na ustanovení zástupce z řad advokátů řádně zabýval a své závěry, vedoucí k zamítnutí jeho žádosti, logicky a srozumitelně zdůvodnil. V jeho rozhodování nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení, ani extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Za těchto okolností nebyl tedy dán prostor pro jeho zásah. Výhrady stěžovatele v tomto směru vznesené mají toliko charakter polemiky v rovině podústavní, přičemž nesouhlas stěžovatele s výsledkem řízení o jeho procesním návrhu sám o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
Stran námitky stěžovatele, že nebylo vyhověno jeho žádosti o odročení ústního jednání konaného dne 8. 2. 2019, což ve svém důsledku vedlo k tomu, že mu bylo znemožněno zajistit si odpovídající právní zastoupení k odvolacímu řízení, Ústavní soud podotýká, že se míjí s předmětem nyní předložené ústavní stížnosti, neboť prostřednictvím této námitky je napadáno rozhodování soudu o věci samé, nikoliv o ustanovení zástupce dle §30 o. s. ř. Stěžovatel fakticky tvrdí, že mu nesprávným postupem odvolacího soudu byla odňata možnost před tímto soudem jednat. K nápravě tohoto pochybení přitom slouží jiné procesně právní prostředky, a to konkrétně žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu uvedeného v ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř. Proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé lze navíc uplatnit dovolání, přičemž v souladu s ustanovením §242 odst. 3 o. s. ř. platí, že je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne, mimo jiné, též k vadám uvedeným v §229 odst. 3 o. s. ř. Jak Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, obou opravných prostředků stěžovatel využil, dosud však o nich nebylo rozhodnuto.
Vzhledem k výše zmíněnému zbývá uzavřít, že se stěžovateli namítané porušení jeho ústavně zaručených práv prokázat nezdařilo, Ústavní soud proto postupoval dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu