ECLI:CZ:US:2020:1.US.1885.20.1
sp. zn. I. ÚS 1885/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Michaelem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 2, Lublaňská 507/8, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 14 To 95/2020-2465 ze dne 11. března 2020, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Pardubicích (dále jen "okresní soud") usnesením č. j. 3 T 112/2016-2455 ze dne 3. února 2020 uložil stěžovateli, coby odsouzenému, povinnost nahradit poškozené její účelně vynaložené náklady v souvislosti s uplatněním nároků na náhradu škody způsobené trestným činem stěžovatele ve výši 249 145 Kč. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením odmítl.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí proti rozhodnutí krajského soudu; je přesvědčen, že náklady nemohly spravedlivě dosáhnout výše přiznané obecnými soudy. Stěžovatel pečlivě popisuje úkony, které neměly být započteny, neboť nebyly iniciovány jeho jednáním, ale směřovaly proti postupu orgánů činných v trestním řízení; bylo-li některým stížnostem poškozené vyhověno, znamená to, že náklady spojené s jejich uplatněním nezapříčinil stěžovatel, ale byly důsledkem nesprávného postupu orgánů veřejné moci, a proto by takové náklady měl nahradit poškozené stát. Podle stěžovatele nelze dovodit příčinnou souvislost mezi vadným rozhodnutím orgánu činného v trestním řízení a výsledkem trestního stíhání, neboť stěžovatel svým jednáním tyto úkony (a s nimi spojené náklady poškozené) nezavinil, proto by na ně měl být aplikován zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů. Této argumentaci stěžovatele krajský soud nepřisvědčil s tím, že šlo o věc složitou; zrušil-li Nejvyšší soud původní zprošťující rozsudky, pak nikoliv pro vadný postup nižších soudů ale pro jiný právní názor na věc, s odůvodněním, že jednotlivé úkony byly iniciovány trestným jednání stěžovatele, a že to byla poškozená, která iniciovala zahájení trestního stíhání. Takové závěry považuje stěžovatel za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. Ani složitost věci nepředpokládá toleranci nesprávného (nezákonného) rozhodnutí; není ani patrné, jak mohl stěžovatel svým jednáním vyvolat potřebu nezákonných rozhodnutí. S odkazem na výrok III. právní věty nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 ze dne 19. února 2015 (N 38/76 SbNU 515) tvrdí, že odůvodnění rozhodnutí o náhradě nákladů musí být důkladné, neboť jde o konečné rozhodnutí. V napadeném rozhodnutí stěžovatel spatřuje porušení svého práva na ochranu majetku zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje jeho zrušení.
3. Z ústavní stížnosti i z napadeného usnesení se podává, že o náhradě nákladů rozhodoval krajský soud opakovaně; původním rozhodnutím okresního soudu č. j. 3 T 112/2016-2372 ze dne 22. listopadu 2018 byla poškozené přiznána vyšší částka, krajský soud ke stížnosti stěžovatele usnesením č. j. 14 To 15/2019-2398 ze dne 16. ledna 2019 zrušil rozhodnutí okresního soudu, který nově rozhodl, jak výše uvedeno. Proti novému rozhodnutí okresního soudu stěžovatel brojil stížností, v níž užil některé námitky, které zopakoval i v ústavní stížnosti, nespokojen se způsobem, jakým se s nimi krajský soud vypořádal, přestože se soudy obou stupňů důkladně zabývaly oprávněností nároků poškozené na náhradu nákladů, které vynaložila při domáhání se svých práv.
4. Podle výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1397/14 může oprávněnost náhrady vynaložených nákladů poškozeného ustoupit do pozadí jen v případě existence výjimečných skutkových okolností, neboť jde v první řadě o ochranu majetku poškozeného, který se zmenšil v důsledku protiprávního jednání odsouzeného, a proto nemůže být rozhodování podle §154 odst. 2 trestního řádu poměřováno podle zásad sporných řízení v civilním procesu. Požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí je realizací práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), přičemž potřebný rozsah se bude měnit podle povahy rozhodnutí, a proto musí být posuzován individuálně pro každý případ a nelze očekávat podrobnou odpověď na každý argument [viz například nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. září 2009 (N 207/54 SbNU 565)]. V posuzované věci Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného usnesení za dostatečné; k uvedené problematice lze odkázat i na jeho aktuální judikaturu (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3411/19 ze dne 2. června 2020 či sp. zn. IV. ÚS 3555/19 ze dne 28. července 2020).
5. Podle čl. 11 odst. 1 Listiny má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu; nalézá-li krajský soud na rozdíl od stěžovatele příčinnou souvislost mezi snížením majetku poškozené při uplatňování jejích práv a protiprávním jednáním stěžovatele, není samotný nesouhlas s takovým rozhodnutím způsobilý založit důvodnost ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud nesdílí přesvědčení stěžovatele o zásahu do uvedeného práva.
6. Na základě výše uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu