ECLI:CZ:US:2020:1.US.1899.19.1
sp. zn. I. ÚS 1899/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Penzion Neptun, s.r.o., se sídlem Masarykovo náměstí 94, Třeboň, zastoupené JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. dubna 2019, č. j. 5 As 75/2018-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1) Krajského úřadu Jihočeského kraje a 2) Města Třeboň, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a argumentace stěžovatelky se podává, že stěžovatelka je vlastnicí pozemku, jehož součástí je dům na Masarykově náměstí v Třeboni. Skrze tento dům vede průchod, který byl označen za veřejnou místní pozemní komunikaci. Podle tvrzení stěžovatelky dochází v nočních hodinách ke škodám a znečištění jejího majetku, domáhala se údajně neúspěšně po Městu Třeboň přijetí opatření v podobě uzavření průchodu v nočních hodinách či montáže kamerového systému. Okresní soud v Jindřichově Hradci ve věci vedené pod sp. zn. 4 C 59/2016 pravomocně rozhodl, že pozemek, na němž stojí dům, není žádnou služebností veřejného užívání zatížen. Řízení o návrhu, aby se Město Třeboň zdrželo užívání průchodu domem jako pozemní komunikace, bylo zastaveno s tím, že průchod je zapsán v tzv. pasportu místních komunikací a otázku je tedy možné vyřešit jedině ve správním řízení.
3. Stěžovatelčin návrh na vyřazení komunikace č. 25d (ul. Masné krámy) v Třeboni umístěné zčásti na pozemku parc. č. 529 o výměře 123m2 z pasportu místních komunikací byl následně Městským úřadem v Třeboni zamítnut rozhodnutím ze dne 15. 6. 2017, č. j. METR 3751/2017 KoAl. Odvolání stěžovatelky zamítl Krajský úřad Jihočeského kraje rozhodnutím ze dne 1. 8. 2017, č. j. KUJCK 92610/2017/ODSH.
4. Žalobu stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 1. 2018, č. j. 50 A 62/2017-52, zamítl.
5. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
6. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že napadeným rozhodnutím došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví.
7. Stěžovatelka poukazuje na zásadu minimalizace zásahů do vlastnického práva. Podmínkou veřejného užívání soukromého pozemku je vedle nezbytného souhlasu vlastníka i existence nutné a ničím nenahraditelné komunikační potřeby (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 268/2006). Ani jedna z těchto podmínek není v posuzované věci splněna. Alternativních spojnic mezi ulicí Masné krámy a Masarykovým náměstím existuje několik, nejkratší z nich představuje spojnici dlouhou jen 139 metrů. Při vyhodnocování testu proporcionality je nutné vždy zvažovat naléhavost a nezbytnost potřeby omezit základní právo a nutnost základní právo v maximální míře zachovat a chránit. V případě pozemních komunikací by zásah do práva mohl připadat v úvahu, jen pokud by se jednalo o nezbytnou a nenahraditelnou komunikační potřebu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 451/2011).
II.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
9. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
10. Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a následně soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
11. Stěžovatelka se od Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru, a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se tyto soudy již vypořádaly, čímž staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu však nepřísluší. Je třeba opakovaně zdůraznit, že právě Nejvyšší správní soud je vrcholným soudem, který má specifickou funkci zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů činných ve správním soudnictví, ale i správních orgánů. K tomu disponuje zejména procesními nástroji a postupy, na prvním místě vlastní rozhodovací činností (srov. např. usnesení pléna Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. S 4/2013-2/3). Rolí Ústavního soudu není přezkoumávat věcnou správnost názoru Nejvyššího správního soudu, jak požaduje stěžovatelka, ale toliko to, jestli jeho právní názor uvedený v napadeném rozhodnutí extrémně nevybočil z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Takovéto pochybení však Ústavní soud v nyní přezkoumávané věci neshledal.
12. Po přezkumu napadeného rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že správní soudy rozhodovaly nestranně, zohlednily okolnosti souzené věci, náležitě provedly dokazování a dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům, z nichž učinily přezkoumatelné právní závěry. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i krajský soud se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly (a to v některých případech dokonce i opakovaně), při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o pozemních komunikacích, tak ostatně i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Krajský soud i Nejvyšší správní soud řádně, přezkoumatelně a přesvědčivě odůvodnily svůj závěr, že i předmětný průchod domem tvoří místní komunikaci, byl pro účely užívání veřejností zřízen a minimálně po dobu přesahující sto let takto užíván. Komunikaci podle dobových záznamů zřídilo město Třeboň, stalo se jejím vlastníkem, což odpovídá i znění zákona o pozemních komunikacích. Koresponduje s tím i rozhodnutí z roku 2004, jímž byla uvedená komunikace včetně průchodu, zapsána do sítě místních komunikací. Nejedná se tedy o účelovou komunikaci, pro jejíž zřízení je nutné se zabývat otázkou nezbytné komunikační potřeby a existence souhlasu vlastníka pozemku. O použití těchto kritérií v případě účelové komunikace jednoznačně specifikuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 3. 2017, sp. zn. 5 As 140/2014, který reaguje na usnesení rozšířený senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2017, č. j. 5 As 140/2014-76 (odůvodnění uvedeného rozhodnutí obsahuje i většinu judikatury Ústavního soudu, na níž odkazuje stěžovatelka).
13. Závěry správních soudů v posuzované věci nikterak nevybočily z výkladových pravidel s ústavní relevancí. Správní soudy také přiléhavě zdůraznily, že stěžovatelka nemovitost s tímto zcela zřejmým omezením v roce 2011 zakoupila a nedochází tedy k nově vzniklým zásahům do jejího vlastnického práva. Možné narušení vlastnického práva stěžovatelky neplyne z existence místní komunikace ve vlastnictví města, nýbrž ze způsobu jejího užívání veřejností. Její nesouhlas s aktuálními dopady dlouholetého užívání průchodu veřejností však nepředstavuje zákonný důvod pro vyřazení ze seznamu místních komunikací. Tím je podle zákona o pozemních komunikacích jen ztráta dopravního významu. Tuto situaci však obecné soudy nezjistily a ostatně ji ani stěžovatelka netvrdí.
14. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 5/01 ze dne 16. 10. 2001 (N 149/24 SbNU 79; 410/2001 Sb.) vyslovujícího se k povaze a přiměřenosti zásahů státu do práv jednotlivce platí, že "zasahování státu musí respektovat přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. To znamená, že musí existovat rozumný (opodstatněný) vztah proporcionality mezi použitými prostředky a sledovanými cíli. V opačném případě, tzn. v případě bezúčelnosti či nepřiměřenosti daného omezení, by se příslušná regulace dostala do zjevného rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, podle něhož při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena."
15. Stěžovatelce nelze přisvědčit v jejím tvrzení, že důsledkem napadeného rozhodnutí správního soudu došlo k nepřiměřenému zásahu do jejího vlastnického práva. V přezkoumávané věci soudy rozhodovaly toliko o správnosti (veřejnoprávní) deklarace určitého pozemku za místní komunikaci. Z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vyplývá, že vlastník místní komunikace by se měl na její údržbě podílet a pokud tak nečiní lze se proti nesplnění jeho povinnosti bránit. Zachování po desítky let veřejností využívaného průchodu zapadajícího do historické sítě komunikací v jádru města Třeboně je ve veřejném zájmu. Omezení vlastnického práva stěžovatelky se jeví jako přiměřené i s ohledem na fakt, že stěžovatelka věděla o existujícím veřejném průchodu domem v době, kdy nemovitost kupovala.
16. Rozhodnutí obecných soudů a řešení této konkrétní situace plně obstojí i z hlediska práva soukromého. V době zřízení průchodu bylo možné tuto komunikaci považovat za veřejný či obecní statek (§287 a §288 Všeobecného zákoníku občanského z r. 1811), popřípadě o statek sice soukromý, ale zatížený obecným užíváním. Z dnešního pohledu se jedná o veřejný statek ve smyslu §490 občanského zákoníku.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu