ECLI:CZ:US:2020:1.US.1900.20.1
sp. zn. I. ÚS 1900/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti České provincie Řádu bratří domu Panny Marie v Jeruzalémě, se sídlem Rybí trh 185/16, 746 01 Opava, zastoupené Markem Svojanovským, advokátem se sídlem Dvorek 16, 798 57 Laškov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 324/2020-924 ze dne 15. 4. 2020, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 56 Co 39/2019-892 ze dne 27. 8. 2019 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 17 C 195/2015-850 ze dne 30. 10. 2018 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Bruntále zamítl žalobu stěžovatelky o určení vlastnického práva k blíže specifikovaným pozemkům se stavbami na nich v katastrálním území Bruntál-město. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy porušily její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces tím, že splnění podmínek pro restituci pozemků vyložily oproti preambuli zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále též "ZMV") a oproti výkladovému pravidlu obsaženému v §18 odst. 4 tohoto zákona restriktivně, aniž by byly zohlednily, že byla svého majetku zbavena proti své vůli, bez viny a bez náhrady a v krátké době dvakrát za sebou (poprvé nacistickou okupační mocí, podruhé československým státem). Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka i v tom, že si soudy pod rouškou úplného zjištění skutkového stavu v rámci řízení o určovací žalobě fakticky osvojily pravomoc rozhodnout o jejím restitučním nároku, ač nebyl předmětem řízení. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Nyní řešená věc se v žádných podstatných okolnostech neliší od věcí stěžovatelky, jimiž se Ústavní soud zabýval dříve, zvláště naposledy v usnesení sp. zn. I. ÚS 1269/20 ze dne 27. 5. 2020, s jehož závěry se již stěžovatelka měla možnost seznámit. Ústavní soud v něm vyložil, proč soudy nepochybily, jestliže se v rámci řízení o žalobě na určení vlastnického práva zabývaly i tím, zda je stěžovatelka oprávněnou osobou podle §3 písm. b) ZMV. Stejně tak Ústavní soud přiblížil nosné důvody, pro které nemohla být stěžovatelka se svým nárokem úspěšná. Konkrétně se jedná o skutkový a právní závěr, že k majetkové křivdě došlo hluboce před rozhodným obdobím dle ZMV, přičemž právní předchůdce stěžovatelky, byť požádal ještě v roce 1945 o vrácení majetku, tak neučinil patřičným způsobem, tedy nedomáhal se restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., takže v důsledku toho nedošlo po válce k obnově vlastnického práva. Zákon č. 428/2012 Sb. přitom nenapravuje ty majetkové křivdy, které byly způsobeny v době německé okupace, aniž ale byly odčiněny po pádu Velkoněmecké říše. Takovou možnost nabízel pouze zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, resp. zákon č. 116/1994 Sb. Uvedený právní závěr odpovídá ustálené judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu a prosadí se i v poměrech této věci, neboť zmíněná překážka má obecnou povahu, postihla veškerý původní majetek ve vlastnictví právního předchůdce stěžovatelky, a netýká se proto vlastnického práva pouze ke konkrétním nemovitostem. V podrobnostech lze na předchozí rozhodnutí Ústavního soudu v plné šíři zcela odkázat.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu