ECLI:CZ:US:2020:1.US.1913.20.1
sp. zn. I. ÚS 1913/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. et Mgr. Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 5. 2020 č. j. 9 As 359/2019-33, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 11. 2019 č. j. 22 A 90/2019-7 a o návrhu na náhradu nákladů řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že uvedeným soudními rozhodnutími došlo k porušení jejího ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo dojít v důsledku nesprávného postupu krajského soudu, který žalobu stěžovatelky s ohledem na předmět petitu, kterým byla ochrana před nečinností Městského úřadu Frýdlant nad Ostravicí (dále jen "vedlejší účastník"), věcně neprojednal. Nesprávný postup stěžovatelka namítá i ve vztahu k Nejvyššímu správnímu soudu, který se s odmítnutím její žaloby krajským soudem ztotožnil. Ochrana před nečinností vedlejšího účastníka spočívající v nevydání vyrozumění v zákonné lhůtě je podle jejího názoru zásahem do jejích veřejných subjektivních práv. Posouzení, zda byl tento zásah nezákonný, má podle jejího názoru místo až v rámci meritorního posouzení žaloby.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podáním ze dne 15. 8. 2019 zaslala připomínky k návrhu územní studie "ÚS3 Frýdlant nad Ostravicí" uveřejněnému vedlejším účastníkem veřejnou vyhláškou ze dne 12. 7. 2019 sp. zn. MUFO 21691/2019 a požádala o zaslání vyrozumění podle §42 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen "správní řád"). Stěžovatelka se následně u krajského soudu domáhala určení nezákonnosti zásahu vedlejšího účastníka spočívajícího v tom, že ji v zákonné lhůtě neposlal vyrozumění podle §42 správního řádu, a uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi v nezákonném zásahu nepokračovat a vydat dané vyrozumění. V záhlaví citovaným usnesením krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a následně Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl její kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry správních soudů jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého (řádného) řízení. Závěr Nejvyššího správního soudu, že stěžovatelkou žalovaný zásah nemůže být pojmově vůbec zásahem, považuje Ústavní soud za řádně odůvodněný, srozumitelný a logický. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě vyložil, proč je stěžovatelčina kasační stížnost nedůvodná, přičemž se podrobně zabýval nejen aplikací a korelací příslušných ustanovení správního řádu a soudního řádu správního, ale rovněž náležitě přezkoumal rozhodnutí a postup krajského soudu. Přitom dospěl k závěru, že ačkoliv je výrok krajského soudu opřený o nesprávné důvody, je jeho usnesení z hlediska výsledku řízení v souladu se zákonem. Takovéto závěry Nejvyššího správního soudu jsou ústavněprávně akceptovatelné.
Pokud jde o námitky stěžovatelky směřující proti postupu vedlejšího účastníka, který nereagoval na podnět stěžovatelky, Ústavní soud konstantně judikuje, že v případě, že neexistuje veřejné subjektivní právo na určitý úkon, není z povahy věci možné, aby jeho neprovedením bylo zasaženo do práv stěžovatelky (k tomu srov. např. stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 12/2000, jakož i usnesení sp. zn. I. ÚS 3608/18 nebo I. ÚS 955/19).
K namítanému porušení práva na spravedlivý (řádný) proces Ústavní soud dodává, že dané právo není možné vykládat tak, že by se stěžovatelce garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Současně odmítl návrh na náhradu nákladů řízení; je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka pro přiznání náhrady nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu