ECLI:CZ:US:2020:1.US.1925.20.2
sp. zn. I. ÚS 1925/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Miroslavy Audrlické, zastoupené JUDr. Petrou Čapkovou, advokátkou se sídlem Čs. Armády 556, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 4 Ko 11/2016-1219 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2016, č. j. 97 K 17/2002-1162, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 10. 7. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2002, sp. zn. 97 K 17/2002 došlo k prohlášení konkurzu na majetek úpadce DANWOOD CZ s.r.o. Přihláškou z ledna 2003 přihlásila stěžovatelka do konkurzního řízení svou pohledávku na částku 18 896 025,24 Kč, a to z titulu nevrácené půjčky. Pohledávka stěžovatelky byla v rámci přezkumu konkurzním správcem uznána.
4. Stěžovatelka je toho názoru, že v důsledku pochybení, ať již konkurzního správce či konkurzního soudu přišla o možnost uspokojení své pohledávky v rámci rozvrhového usnesení. Stěžovatelka zdůraznila, že k prohlášení konkurzu na majetek úpadce nemělo dojít, neboť pohledávka navrhovatelky konkurzu HLDS a.s. v přezkumném řízení ani v incidenčním řízení neuspěla. Druhý věřitel - Kloboucká lesní s.r.o. neměla ke dni prohlášení konkurzu splatnou pohledávku. Přesto, že v řízení nebyl způsobilý navrhovatel, bylo v konkurzním řízení pokračováno.
5. Soud připustil zmenšení podstaty jednáním správce, které v konečném důsledku znamenalo, že výtěžek z prodeje majetku dlužníka byl tak minimální, že soud nakonec zrušil konkurz pro nedostatek majetku dlužníka. Ke dni rozhodnutí o konkurzu byla hodnota majetku minimálně 65 milionů korun. Hlavní pochybení spatřuje stěžovatelka v tom, že první přezkumné jednání bylo konáno až v prosinci 2011, tj. po devíti letech od prohlášení konkurzu, v době, kdy byla činnost úpadce ukončena a majetek konkurzní podstaty zpeněžen. První schůze věřitelského výboru se uskutečnila až v červnu 2003. Do té doby, tj. více než půl roku vykonával konkurzní správce svou činnost bez jakéhokoliv dozoru soudu, navíc účetní doklady z té doby se ztratily či byly skartovány. Vedením fungujícího podniku úpadce pověřil konkurzní správce bez souhlasu věřitelského výboru svého bratra. Majetek tvořící zbytkovou konkurzní podstatu byl prodán bez souhlasu věřitelského výboru mimo veřejnou dražbu v září 2003, ač měla být dle usnesení soudu ze dne 22. 9. 2003, č. j. 97 K 17/2002-152 smlouva před podpisem předložena věřitelskému výboru. V době prodeje nebylo usnesení o povolení prodeje ještě doručené ani úpadci a ani věřitelskému výboru. Správce dle názoru stěžovatelky účelově zmenšil majetkovou podstatu dlužníka. Insolvenční řízení trvalo více než 15 let, přičemž sestavení konečné zprávy více než 11 let. Z konkurzního spisu vyplývá, že absentuje řada účetních dokladů, které se ztratily a konečnou zprávu tak nebylo dle čeho sestavit. Poslední verze konečné zprávy vykazuje podle stěžovatelky řadu nejasností, které nebyly ani v odvolacím řízení objasněny.
6. Podle názoru stěžovatelky, po 15 letech konkurzního řízení nezbylo v důsledku postupu soudu a konkurzního správce z majetku úpadce prakticky nic, přestože tento původně činil částku 56 milionů korun. Napadená rozhodnutí nemají oporu v soudním spisu a listinných podkladech a jsou tak nepřezkoumatelná.
III.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí se schválením konečné zprávy správce konkurzní podstaty, přičemž rozporuje její jednotlivé dílčí části. Tím se fakticky domáhá toho, aby se Ústavní soud stal další přezkumnou instancí, která by dohlížela nad probíhajícím konkurzním řízením. Tato role však Ústavnímu soudu nenáleží. Obecné soudy se stěžejními námitkami stěžovatelky řádně zabývaly, přičemž jejich závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Obecné soudy vyjasnily postup při vyvěšování konečné zprávy na úřední desku soudu a stejně tak se zabývaly podmínkami prohlášení konkurzu, kdy poukázaly na sdělení úpadce, že vědomě nehradil své závazky, protože je hradit nechtěl. Dále se vrchní soud zabýval těmi výhradami stěžovatelky, jež se týkaly ustavení a činnosti věřitelského výboru. Zejména pak jeho oprávnění navrhnout nucené vyrovnání až po přezkumném jednání. Část námitek stěžovatelky se dotýkala platnosti smlouvy o prodeji podniku, přičemž vrchní soud uzavřel, že k prodeji podniku úpadce došlo jedinou smlouvou. Přitom za logickou lze považovat i jeho úvahu týkající se racionálního smyslu této námitky za situace, kdy dceřiná společnost DANMILL CZ, s.r.o., jejíhož prodeje se sporovaná smlouva týkala, v roce 2016 zanikla výmazem z obchodního rejstříku.
9. Na druhou stranu shora uvedené neznamená, že by postup správce konkurzní podstaty JUDr. Krejčího v dané věci bylo lze považovat za zcela standardní, a to i s ohledem na celkovou délku konkurzního řízení. Nicméně není úkolem Ústavního soudu procházet jednotlivé položky konkurzní podstaty a zkoumat jejich dopad na konečnou zprávu správce konkurzní podstaty. Ústavní soud musí nahlížet na konkurzní řízení jako na celek a neztratit přitom ze zřetele zásady spravedlivého procesu. I v případě, že by Ústavní soud návrhu stěžovatelky vyhověl, není přesvědčen o tom, že za stávající situace by došlo k faktickému posílení jejího právního či majetkového postavení.
10. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu