ECLI:CZ:US:2020:1.US.1929.19.1
sp. zn. I. ÚS 1929/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Budějická ekoenergetika s.r.o., Dobrovodská 99/38, České Budějovice, zastoupené JUD. Petrem Neubauerem, advokátem se sídlem Na Sadech 4/3, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, č. j. 26 Cdo 3239/2018-206, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 4. 2018, č. j. 7 Co 942/2016-175, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, č. j. 26 Cdo 4848/2016-147, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 13. 6. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala z pozice pronajímatelky po vedlejší účastnici jako žalované určení nájemného. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2015, č. j. 16 C 82/2013-225, bylo výrokem I. určeno nájemné ve výši 3.493 Kč měsíčně, a to s účinností od 29. 5. 2013, výrokem II. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a výrokem III. o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit státu náklady řízení. Účastníci podali odvolání pouze do výroku II. a III., výrok I. tak nabyl právní moci dne 8. 5. 2015.
Dne 1. 6. 2015 vyzvala stěžovatelka vedlejší účastnici k úhradě dlužné částky nájemného, a to 18.888 Kč. Vedlejší účastnice na výzvu nereagovala a stěžovatelka jí proto dne 31. 7. 2015 zaslala výpověď z nájmu bytu.
Vedlejší účastnice následně zahájila řízení o určení neoprávněnosti výpovědi z nájmu bytu. V té namítala, že stěžovatelka využila jejího omylu, resp. omylu jejího právního zástupce, ohledně rozsahu odvolání. Vedlejší účastnice se domnívala, že stěžovatelka napadla svým odvoláním i výrok I., kterým bylo určeno zvýšené nájemné. Okresní soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, č. j. 30 C 266/2015-63, žalobu vedlejší účastnice zamítl, což Krajský soud v Českých Budějovicích svým rozsudkem ze dne 17. 6. 2016, č. j. 7 Co 942/2016-107, potvrdil. K dovolání vedlejší účastnice byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud přitom uvedl, že soudy musí posoudit v rámci úvah o oprávněnosti výpovědi i otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy, popř. zde nejde o zjevné zneužití práva. Nejvyšší soud konstatoval, že vedlejší účastnice sice porušila svou povinnost uhradit nájemné, šlo však o ojedinělé vybočení z jinak řádného plnění povinnosti nájemkyně. Krajský soud vázán právním názorem dovolacího soudu následně svým rozsudkem ze dne 11. 4. 2018, č. j. 7 Co 942/2016-175, rozhodl o odvolání vedlejší účastnice tak, že rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že výpověď z nájmu bytu stěžovatelky není oprávněná, a vedlejší účastnici přiznal náhradu nákladů řízení. Podle krajského soudu byl sice formálně naplněn výpovědní důvod, nicméně jednání stěžovatelky představuje zjevné zneužití práva. Následně stěžovatelkou podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelka je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy došlo k zásahu do jejího vlastnického práva a do práva na spravedlivý proces. Dle stěžovatelky je nepřijatelné, aby v situaci, kdy došlo k naplnění objektivních zákonných důvodů pro výpověď z nájmu, musela být zkoumána další omezení, která výpověď znemožňují. Takový postup je v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti práva. Obecné soudy bezdůvodně rozšířily rozsah zákonného omezení vlastnického práva stěžovatelky. Činnost zákonodárce nemůže být nahrazována tím, že judikaturní činností obecných soudů bude rozšiřováno omezení vlastnických práv pronajímatelů. Dále stěžovatelka poukázala na skutečnost, že se Nejvyšší soud dostal napadeným rozhodnutím do rozporu se svojí vlastní judikaturou, z níž vyplývá, že "Při posouzení otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci.". Stěžovatelka v souvislosti s uvedeným konstatuje, že jí byl dluh uhrazen až měsíc po podání výpovědi z nájmu. V okamžiku podání výpovědi nemohla stěžovatelka rovněž vědět, že se vedlejší účastnice zmýlila v otázce právní moci výroku o zvýšení nájemného. Z uvedených důvodů má stěžovatelka za to, že otázka přípustnosti dovolání byla Nejvyšším soudem posouzena nesprávně.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v minulosti dovodil, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena jen tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Postup v soudním řízení, včetně interpretace a aplikace právních předpisů a vyvození skutkových a právních závěrů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Projednávaný případ zřejmě bylo možno na základě stěžovatelkou zmíněné judikatury Nejvyššího soudu posoudit i jinak. Nicméně výklad a aplikace běžných zákonů je navýsost věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší její sjednocování. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy považovaly vzniklou situaci za zcela výjimečnou, a proto přistoupily ke korekci dobrými mravy. Stěžovatelce lze dát sice v určitém směru zapravdu, ovšem viděno z pohledu ústavních práv, by zásah do života vedlejší účastnice byl nepoměrně intenzivnější, než do života stěžovatelky. Skutkové okolnosti případu a postup vedlejší účastnice přitom nasvědčují tomu, že ve věci došlo k omylu, s nímž se lze v běžném životě setkat. Za situace, kdy stěžovatelka nepatří k tzv. chronickým neplatičům a kdy po zahájení soudního řízení došlo k doplacení dlužného nájemného, má Ústavní soud za to, že vztah mezi pronajímatelkou a nájemnicí byl určitým způsobem uspořádán a není třeba do něj zasahovat dalšími soudními rozhodnutími. Obecné soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly skutečnosti, které považovaly za podstatné pro rozhodnutí předmětného případu, přičemž v tomto jejich posouzení nespatřuje Ústavní soud zásah do základních práv a svobod stěžovatelky.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v souladu s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu