ECLI:CZ:US:2020:1.US.193.20.1
sp. zn. I. ÚS 193/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N., zastoupeného Mgr. Danou Houbovou, advokátkou se sídlem Jiráskova 398, Rokycany, proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019 a jinému zásahu veřejné moci spočívajícím v nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni ve shora uvedené věci, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 17. 1. 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci. Stěžovatel formálně právně ústavní stížností nenapadl sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188. V tom případě by bylo nutno považovat ústavní stížnost ve vztahu k napadeným rozhodnutím za nepřípustnou. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze přiložil k ústavní stížnosti, postupoval Ústavní soud způsobem pro stěžovatele příznivějším a toto sdělení zahrnul do petitu ústavní stížnosti (byť se jedná pouze o úkon formální, neboť jak bude uvedeno níže, tento úkon nemá vliv na celkové posouzení věci).
Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud zakázal Generální inspekci bezpečnostních sborů a Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni pokračovat v porušování práva na spravedlivý proces tím, že a) nezjišťují skutečný stav věci, jaký vyplývá z podání stěžovatele ze dne 21. 11. 2018, b) opomíjí a c) řádně nevyhodnocují předložené důkazy. Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni měl Ústavní soud přikázat splnit pokyn Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, a vyrozumět stěžovatele o výsledku přezkoumání postupu GIBS ve věci vedené pod sp. zn. GI-452/TČ-2019-842031. Dále se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud vyslovil, že rozhodnutím Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1520/2019, a nečinností Krajského státního zastupitelství v Plzni bylo poručeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o ÚS.
II.
Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl příslušníkem Policie ČR, který byl nucen v důsledku profesní a psychické dehonestace, šikanování a bossingu ze strany nadřízených služebních funkcionářů dne 28. 9. 2018 podat žádost o propuštění ze služebního poměru. Protiprávní jednání nadřízených funkcionářů - ředitele Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje P. K. a jeho náměstka pro vnější službu V. H., popsal stěžovatel v "Upozornění podle §97 odst. 1 písm. a) a písm. b) zákona o polici" ze dne 21. 11. 2018 a zaslal jej policejnímu prezidentovi a dalším třem institucím. Policejní prezident postoupil podání Generální inspekci bezpečnostních sborů (dále jen "GIBS") k přijetí dalších opatření.
Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, vyrozuměla GIBS stěžovatele o tom, že na základě části jeho podání zahájila úkony trestního řízení a další část podání, která se týkala šikany, bossingu a dalších věcí, byla shledána nedůvodnou. Stěžovatel v této části podal podnět k prošetření postupu GIBS Vrchním státním zastupitelstvím v Praze, které věc postoupilo k vyřízení Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni. Tím byl také dne 17. 7. 2019 vyrozuměn přípisem ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019-41, o vyřízení jeho podnětu, s čímž se však stěžovatel neztotožnil. Přípisem ze dne 9. 8. 2019 požádal stěžovatel o přezkoumání postupu Krajského zastupitelství v Plzni Vrchní státní zastupitelství v Praze. To věc vyřídilo sdělením ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, v němž bylo mimo jiné uvedeno, že státní zástupce v Plzni v nejbližší době přezkoumá postup GIBS ve věci vedené u ní pod č. j. GI-452/TČ-2019-842031 a bude stěžovatele o tomto informovat. To se však do dne podání ústavní stížnosti nestalo. Stěžovatel proto brojí proti postupu, resp. nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni předmětnou ústavní stížností. Počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti přitom odvíjí od 18. 11. 2019, kdy marně uplynula dvouměsíční lhůta (podle §16a odst. 6 zákona o státním zastupitelství), ve které měl být stěžovatel podle Vrchního státního zastupitelství v Praze ve věci vyrozuměn. Z opatrnosti stěžovatel uvádí, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a je podána ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí GIBS ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842030-K.
Stěžovatel je toho názoru, že ať již napadenými rozhodnutími orgánů činných v trestním řízení či jejich postupem došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
III.
Ústavní soud je toho názoru, že ve vztahu k rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019, a Vrchního státního zastupitelství je ústavní stížnost podána opožděně. Lhůtu k jejímu podání je třeba počítat od doručení sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188. Jestliže stěžovatel spojuje počátek lhůty k podání ústavní stížnosti s uplynutím lhůty, v níž mělo být dle jeho mínění plněno, je takový způsob výpočtu lhůty v rozporu s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud rovněž dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán důvod přípustnosti dle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána - srov. k tomu shrnutí v komentářové literatuře - Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl.
Pokud se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení něco zakázal, je třeba poukázat na ustanovení §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je tento typ výroku spojen s tzv. jiným zásahem veřejné moci. O ten se však v projednávané věci nejedná již proto, že namítaným vadám řízení mohl stěžovatel čelit napadením konečného rozhodnutí ve věci - v této části však byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost. Domáhá-li se stěžovatel vydání tzv. příkazového výroku, je jeho použití spojeno s obnovením stavu před porušením, což je v projednávané věci vyloučeno.
Stěžovatel se v části stížnostního petitu domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval nečinnost Krajského státního zastupitelství v Plzni, k tomu je třeba uvést, že z ústavní stížností a ani z vyžádaného spisu Krajského státního zastupitelství v Plzní sp. zn. 2 KZN 1502/2019 nevyplývá, že by stěžovatel vyčerpal všechny opravné prostředky, jimiž se může nečinnosti státního zastupitelství bránit. Zde má Ústavní soud na mysli podání podnětu k vykonání dohledu podle §12c zákona o státním zastupitelství nebo podání stížnosti podle §16b téhož zákona. Z uvedených důvodů považuje Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost v této části za nepřípustnou.
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl v části směřující proti sdělení Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 18. 9. 2019, č. j. 1 VZN 1654/2019-188, rozhodnutí Generální inspekce bezpečnostních sborů ze dne 4. 3. 2019, č. j. GI-162-11/ČI-2019-842031-K, rozhodnutí Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 24. 6. 2019, č. j. 2 KZN 1502/2019 pro opožděnost [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti nečinnosti Krajského státního zastupitelství v Plzni pro nepřípustnost [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj