ECLI:CZ:US:2020:1.US.1968.20.1
sp. zn. I. ÚS 1968/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti ve věci stěžovatele M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2020 č. j. 3 Tdo 1206/2019-3283, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. března 2019 č. j. 5 To 29/2017-2894 a rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 2. února 2017 č. j. 61 T 3/2014-2398, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, jako vedlejších účastníků, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen "krajský soud"), rozsudku Vrchního soudu v Olomouci (díle jen "vrchní soud") a usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti, ústavní stížností napadených rozhodnutí, rozsudku krajského soudu, který Ústavní soud získal ze spisu vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1810/20, který stěžovatel ke své ústavní stížnosti nepřiložil, a dovolání stěžovatele, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem (ve vztahu ke stěžovateli) uznal stěžovatele vinným, že v rozporu s jiným právním předpisem měl úmyslně na prodej potraviny, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, čímž porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona a tímto činem způsobil smrt nejméně dvou osob, čímž spáchal zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c) a odst. 4 trestního zákoníku. Za to jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šest let a deset měsíců. Dále rozhodl o povinnosti stěžovatele k náhradě škody a nemajetkové újmy.
4. Vrchní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve vztahu ke stěžovateli) částečně zrušil rozsudek krajského soudu ve všech výrocích vyjma výroku o zabrání věcí nebo jiné majetkové hodnoty (výrok I). Dále rozhodl tak, že uznal stěžovatele vinného, že zprostředkoval další distribuci alkoholických nápojů neznámého původu, kvality a nápadně nízké ceny, obsahujících toxický metylalkohol, čímž v rozporu s jiným právním předpisem jinému opatřil úmyslně na prodej potraviny, jejichž požití je nebezpečné lidskému zdraví, takovým činem porušil důležitou povinnost uloženou mu podle zákona, způsobil takovým činem těžkou újmu na zdraví a smrt nejméně dvou osob, čímž spáchal zvlášť závažný zločin ohrožování zdraví závadnými potravinami a jinými předměty podle §156 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d), odst. 4 trestního zákoníku a odsoudil jej podle ustanovení §156 odst. 4 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody na sedm let a devět měsíců (výrok II). Dále stanovil stěžovateli povinnost zaplatit poškozeným majetkovou škodu (výrok IV). Výroky III, V a VI se nedotýkají stěžovatele.
5. V odůvodnění svého rozsudku vrchní soud uvedl, že všechny listinné důkazy byly provedeny postupem podle §213 odst. 1 trestního řádu a §212 odst. 1 trestního řádu. Vrchní soud neshledal v postupu krajského soudu žádné podstatné vady, pro které by bylo nezbytné jeho rozsudek zrušit z důvodů uvedených v §258 odst. 1 trestního řádu. Dokazování podle jeho názoru nebylo zatíženo procesními vadami a bylo provedeno v dostatečném rozsahu nezbytném pro náležité zjištění skutkového stavu. Při stanovení právní kvalifikace vrchní soud reagoval na námitku státního zástupce a považoval za nezbytné upravit právní větu z hlediska naplnění zákonných znaků u stěžovatele. Podle vrchního soudu totiž stěžovatel jednal v úmyslu nepřímém a jinému opatřil za úplatu alkohol kontaminovaný metanolem za účelem jeho prodeje. Proto také uložil stěžovateli přísnější trest, neboť zohlednil, že způsobil smrt pěti osob a těžkou újmu na zdraví osoby jedné.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením (v části vztahující se ke stěžovateli) dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel jednal s prodávajícím i kupujícím, alkohol objednal, sjednal místo a způsob převzetí dodávek, toho se také v některých případech účastnil a alkohol opatřil nesprávnými etiketami. Za to se mu dostalo finančního plnění. Ve spojení s tím, že podle jeho názoru proběhlo důkazní řízení bez vad (přičemž se odvolává na stanovisko vrchního soudu), Nejvyšší soud konstatoval, že dovolací námitky nebyly opodstatněné.
II. Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva a svobody. Konkrétně uvádí, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Dále tvrdí, že bylo porušeno pravidlo vyslovené čl. 39 Listiny a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva"), tj. že pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. Dále stěžovatel uvádí, že byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti stanovená čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy.
8. Stěžovatel je přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu stanovenou §156 odst. 1 trestního zákoníku. Dále se domnívá, že byla porušena zásada ústnosti a bezprostřednosti, protože obecné soudy vycházely při svém rozhodování z důkazů, které nebyly správně provedeny.
9. Stěžovatel uvádí, že svým jednáním pouze propojil osobu, která prodávala levný alkohol, a osobu, která jej koupila. Podle svého tvrzení však alkohol nikdy nevlastnil, ani k němu neměl dispoziční oprávnění. Proto je přesvědčen, že nebyl zprostředkovatelem ve smyslu občanského zákoníku. Rovněž uvádí, že ani nikomu jinému tento alkohol neopatřil, protože k němu nezískal žádnou dispozici, přestože tuto podmínku vyžaduje trestní zákoník. Proto, podle názoru stěžovatele, rozhodnutí vrchního soudu o vině a trestu nesplňuje znaky skutkové podstaty předvídané zákonem, a tudíž je porušením jeho práva být odsouzen pouze na základě zákona. Stěžovatel dále uvádí, že tento nedostatek nelze zhojit ani analogií použitou Nejvyšším soudem, neboť trestní zákoník rozlišuje mezi opatřením a zprostředkováním. Na tom podle něj nic nemění ani to, že za své jednání dostal od kupujícího provizi.
10. Dále stěžovatel napadá postup krajského soudu, který mezi listinné důkazy zahrnul zápisy svědeckých výpovědí provedených v jiných trestních řízeních. Týž nesprávný postup vytýká stěžovatel i při použití závěrů policejního šetření o závadnosti alkoholu, jehož nákup měl zprostředkovat. Současně dodává, že s těmito jeho námitkami se žádný ze soudů uspokojivě nevypořádal.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky kladenými §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Přestože ústavní stížnost akcentuje ústavněprávní rozměr, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecného soudnictví. Takovou pravomoc však Ústava České republiky Ústavnímu soudu nedává. Hodnocení důkazů a právní posouzení věci spadá do pravomoci obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc zasáhnout pouze v případě zásahu do základních práv a svobod, pokud důkazní řízení bylo zcela mimo limity kladenými ústavním právem, případně, pokud právní hodnocení vykazuje takové vady, které porušují základní práva a svobody stěžovatelů.
14. Právní hodnocení činnosti stěžovatele, včetně úvah o vztahu zprostředkování a opatření, provedly obecné soudy v mezích, které jim ústavní pořádek stanoví. Jejich interpretační postup není extenzivní a neporušuje zásahu nullum crimen sine lege zmiňovanou stěžovatelem. Jednání stěžovatele nebylo pasivní či tak podružné, jak ve své argumentaci uvádí. Rovněž neobstojí odkaz stěžovatele na analogii. Nejvyšší soud nepoužil analogii, ale jazykový výklad vzhledem ke kontextu trestního zákoníku (technika noscitur a sociis), který je přijatelný, respektuje shora uvedenou zásadu a není popřením ústavních principů kladených na trestní právo.
15. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud i ve vztahu k důkaznímu řízení. Důkazy napadané stěžovatelem byly listinnými důkazy a stěžovatel nebyl nijak omezen ve svém právu se k nim vyjádřit, zpochybnit je, či jiným způsobem k nim zaujmout stanovisko. Jejich roli při rozhodování jak krajský soud, tak následně vrchní soud popsaly způsobem přijatelným z hlediska kontroly ústavnosti.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2020
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu