ECLI:CZ:US:2020:1.US.20.20.1
sp. zn. I. ÚS 20/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti P. M., zastoupené Zdeňkem Stanovským, advokátem se sídlem Na Hutích 661/9, 160 00 Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 250/2019-430 ze dne 24. 9. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 32 P 68/2016-325 ze dne 14. 2. 2019 ve znění opravného usnesení téhož soudu č. j. 32 P 68/2016-350 ze dne 12. 4. 2019 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 1, ve znění pozdějšího opravného usnesení, rozhodl o úpravě výkonu rodičovské odpovědnosti a výživného pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů a o úpravě styku nezletilých dětí stěžovatelky s otcem tak, že nezletilé děti svěřil do střídavé péče obou rodičů v týdenních intervalech. Spolu s tím obvodní soud upravil způsob předávání dětí mezi rodiči, jakož i zvláštní režim péče o prázdninách a svátcích v průběhu roku, který má přednost před obecnou úpravou péče. Dále soud oba rodiče zavázal povinností platit výživné, a to pro období před a po nabytí právní moci rozsudku. V návaznosti na to rozhodl též o nedoplatku na výživném ze strany otce. K následnému odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka uvedla, že do doby úpravy péče napadenými soudními rozhodnutími byl její režim zaveden dohodou obou rodičů, stvrzenou posléze i v rámci několikaleté mediace. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 7. 2017 stěžovatelka namítla, že v případě existující dohody ohledně péče o děti je nutno akceptovat, že rozumným kompromisem rodičů nastavené poměry mají mít zásadně přednost před jejich "soudní" změnou, a to mj. z důvodu stability výchovného prostředí dětí. Soudy tuto dosud fungující dohodu rodičů dle názoru stěžovatelky vůbec nevzaly v úvahu. Stěžovatelka dále namítla, že soudy děti nevyslechly, ale spokojily se jen s reprodukcí jejich názoru prostřednictvím opatrovníka, resp. znalce. Soudy dle stěžovatelky rovněž nezjišťovaly příčiny, na čí straně vázne komunikace, nereagovaly na její námitky vznesené proti znaleckému posudku a pominuly její důkazní návrh na vypracování revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka také namítla extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy i překvapivost rozhodnutí ve vztahu k výživnému. Tyto své výhrady stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně podotýká, že řízení o ústavní stížnosti již není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, které soudy vedly ke shora popsanému stanovení péče a výživného. Ústavní soud přitom extrémní exces, který by jej vedl ke zrušení napadených soudních rozhodnutí, neshledal.
Námitky stěžovatelky stran soudy "oktrojované" péče jsou liché již proto, že to byla sama stěžovatelka, která podala návrh na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti, v němž mimo jiné žádala svěřit nezletilé děti do své výlučné péče. Ta ovšem obecně předpokládá jiný podíl rodičů na výchově a výživě, než jak plynulo z do té doby praktikované dohody rodičů, a to i při úpravě širokého styku s druhým rodičem. Jinak řečeno, stěžovatelka svým návrhem na svěření dětí do své výlučné péče, byť chtěla zachovat dosavadní střídání dětí po 9 dnech u sebe a po 5 dnech u otce, sama vyvolala řízení, na jehož základě mohlo dojít (a také došlo) k přehodnocení dosavadního způsobu péče, a to i s přihlédnutím k oprávněným zájmům otce. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 7. 2017 tak není přiléhavý na nyní řešenou věc, neboť jednak tehdy řízení zahájil druhý rodič, jednak šlo o situaci, kdy vzdor zavedenému střídání péče obou rodičů došlo ke svěření nezletilého dítěte do výlučné péče jednoho rodiče, aniž pro to byly splněny základní předpoklady. V nynějším případě však není úprava nastavená soudy projevem svévole či jiným neoprávněným zasahováním do rodinného života.
Co se týče ostatních námitek, nutno podotknout, že ani zde soudy nijak nepochybily. Již obvodní soud přesvědčivě zdůvodnil, proč nepřistoupil k výslechu dětí (srov. bod 36 rozsudku nalézacího soudu), a to zejména pro jejich nízký věk. V tomto ohledu ovšem vyslyšel jejich přání, které děti shodně vyjádřily jak prostřednictvím kolizního opatrovníka, tak i prostřednictvím znalců. Obvodní soud rovněž srozumitelně vyložil, proč pouze obtížná komunikace mezi rodiči není překážkou pro střídavou péči (bod 35 jeho rozsudku). Z toho důvodu nebylo nutné, aby se soud již blíže zabýval tím, komu lze tento nedostatek zejména přičítat. Odvolací soud se pak vypořádal i s výhradami stěžovatelky ke znaleckému zkoumání. Poukázal předně na to, že kritika stěžovatelky je v tomto směru nadmíru povšechná, emotivní, ale i nečestná jako její kritika sociálních pracovnic, a proto se těmito výhradami dále nezaobíral. Naopak znalecké zkoumání odvolací soud označil za zcela přezkoumatelné a vyložil, z čeho znalci při formulaci svých závěrů vyšli. Ačkoli tedy odvolací soud ve svém odůvodnění výslovně neuvedl, že důkazní návrh stěžovatelky na vypracování revizního znaleckého posudku neakceptuje, lze tento jeho postoj dovodit právě z jeho úvah nad výhradami ke znaleckému posudku. Ani nastavení výživného nalézacím soudem není dle názoru Ústavního soudu v kontextu střídavé péče překvapivé, a to ani co do vzájemnosti, ani co do výše. Oba tyto aspekty soud patřičně zdůvodnil. V podrobnostech lze na racionální odůvodnění obvodního soudu zcela odkázat (viz bod 38 jeho rozsudku).
Ze všech výše uvedených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu