ECLI:CZ:US:2020:1.US.2036.20.1
sp. zn. I. ÚS 2036/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, Potočná 41/109, Trenčín - Opatová, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování písemností za evropského advokáta Blažek Antonín ml., Masarykovo nám. 329, Uherské Hradiště, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2020, č .j. 25 Cdo 478/2020-88, rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 70 Co 5/2019-54 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38 C 194/2018-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavnímu soudu byl dne 20. 7 2020 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR.
2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
3. Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost dovolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 4. 9. 2019, č. j. 70 Co 5/2019-54, jímž potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 19. 7. 2018, č. j. 38 C 194/2018-17, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele o zaplacení částky 100 000 Kč. Stěžovatel se ve sporu o ochranu osobnost domáhal na žalovaném peněžité náhrady ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou tím, že žalovaný policejní komisař prováděl úkony vyšetřování možné trestné činnosti stěžovatele, aniž by pro takový úkon měl zákonný podklad. Jednání policejního komisaře spočívalo v tom, že vyhlásil po stěžovateli pátrání z důvodu potřeby zajištění jeho výslechu v trestním řízení.
4. Obecné soudy zhodnotily projednávaný případ tak, že žalovaný činil úkony v rámci trestního řízení, a není tak pasivně věcně legitimován. Za případnou újmu stěžovatele by odpovídal stát podle zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Odpovědnost žalovaného by podle soudů byla dána pouze v případě, že by jeho jednání naplňovalo znaky excesu z výkonu služebních povinností, o ten se však podle soudů v daném případě nejedná.
5. Ústřední námitkou stěžovatelovy relativně obsáhlé ústavní stížnosti je tvrzení, že v projednávané věci lze žalovat žalovaného žalobou na ochranu osobnosti. Nejednalo se tak o žalobu ve věci náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu státní moci. Žalovaný zasáhl do jeho práv tím, že bez jakéhokoliv zákonného podkladu vyhlásil po stěžovateli pátrání. Tím snížil důstojnost a vážnost stěžovatele ve společnosti. Stěžovatel v souvislosti se svojí argumentací odkázal především na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05 či související judikaturu ESLP.
6. Další část argumentace stěžovatele je založena na tvrzení, že nedal souhlas s tím, aby soud prvního stupně rozhodoval bez nařízení jednání. I když soud prvního stupně v obsahu odůvodnění svého rozhodnutí potvrzuje a také konkrétně datuje převzetí usnesení, kterým měl být stěžovatel vyzván k vyjádření, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, stěžovatel tvrdí, že usnesení soudu prvního stupně neobdržel.
III.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však v nyní posuzované věci nelze učinit.
9. Ústavní soud je toho názoru, že základem právní argumentace stěžovatele se dostatečně zabýval již Nejvyšší soud v ústavní stížností napadeném usnesení, když vysvětlil, že v projednávaném případě žalovaný sledoval vytýkaným jednáním účel trestního řízení a o exces z jeho strany se tudíž nejednalo. Pro posouzení vzniklé situace je takový závěr obecného soudu určující. Pokud obecné soudy neuzavřely, že se jedná o exces ze strany státního úředníka, nemůže být tento pohnán k zodpovědnosti za své jednání, kterého se dopustil při výkonu funkce policejního komisaře. Nejvyšší soud v napadeném usnesení rovněž uvedl svůj názor na to, kdy by se o takové excesivní jednání jednalo - bylo by to tehdy, kdy by státní úředník svým jednáním sledoval výlučně uspokojování svých zájmů a potřeb, nikoliv plnění pracovních či služebních úkolů a povinností. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou skutečnost, z níž by bylo lze dovodit, že jednání policejního komisaře směřovalo k uspokojení jeho vlastních cílů. V takovém případě je nasnadě, že není naplněna podmínka excesivního jednání a příslušný policista nebude tím subjektem, kdo bude za stěžovatelem vytýkané jednání odpovědný. Ze stěžovatelem zmíněného nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 310/05 se mimo jiné podává, že "že i orgány činné v trestním řízení, včetně soudu, mohou nepřípustně zasáhnout do osobnostních práv, a to i způsobem opravňujícím poškozeného podat úspěšně žalobu proti státu". Z uvedeného plyne, a to je třeba zdůraznit, že není vyloučeno, aby se kterýkoliv subjekt domáhal na státu svých osobnostních práv. V projednávaném případu se však stěžovatel domáhal těchto práv na státním úředníkovi, proti kterému lze tento procesní postup užít jen v těch případech, kdy se jedná o jednání z jeho strany excesivní. Nelze přehlédnout, že ve shora uvedeném nálezu byl Ústavním soudem kritizován postup, kdy obecné soudy vyloučily z možnosti zásahu do osobnostních práv stát - žalovanou byla Česká republika. Jinými slovy řečeno, i jednáním státu může dojít k zásahu do osobnostních práv. V projednávaném případě byl žalovaným státní úředník vykonávající státem svěřenou pravomoc a je to tudíž Česká republika, kdo by za jednání takového úředníka mohl nést odpovědnost.
10. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel postavil uplatnění svého nároku na nesprávných základech a je tudíž bezpředmětné se blíže zaobírat otázkou, zda usnesení týkající se souhlasu s upuštěním od jednání byla stěžovateli doručena či nikoliv. Ústavní soud je toho názoru, že i kdyby z tohoto důvodu napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil, na právním postavení by to z výše vyložených důvodů ničeho neměnilo.
11. Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu