ECLI:CZ:US:2020:1.US.2061.20.1
sp. zn. I. ÚS 2061/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 293/2020-341 ze dne 22. 4. 2020, usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 379/2019 ze dne 5. 9. 2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 93/2018 ze dne 18. 6. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), respektive rovněž čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 93/2018 ze dne 18. 6. 2019 uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, a to za jednání specifikovaná v citovaném rozsudku. Za tento zločin a sbíhající se přečin nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku (za který byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 7/2017 ze dne 8. 8. 2018 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 119/2018 ze dne 13. 5. 2019) byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Dále byl stěžovateli uložen peněžitý trest v celkové výši 72 000 Kč s možností splátek. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanové lhůtě vykonán, byl stěžovateli stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 57 T 7/2017 ze dne 8. 8. 2018, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu byl poškozený finanční úřad odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 4 T 93/2018 ze dne 18. 6. 2019 podal stěžovatel odvolání, které bylo rubrikovaným usnesením Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 379/2019 ze dne 5. 9. 2019 podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítnuto. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal stěžovatel následně dovolání, které bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 293/2020-341 ze dne 22. 4. 2020 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá stručně řečeno to, že soudy při svém rozhodování popřely základní zásady trestního práva (zásadu kontradiktornosti řízení a zásadu subsidiarity trestní represe), neboť se zcela spolehly na důkazní zjištění obžaloby z daňového řízení. Tím došlo mj. k faktickému obrácení důkazního břemene, což vedlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů; soudy také nereflektovaly ani zásadu presumpce neviny a zásadu in dubio pro reo.
5. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud primárně připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (§2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
7. V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovateli. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit námitkám stěžovatele ohledně pochybení soudů v tom, že při hodnocení důkazů vycházely pouze a výlučně ze závěrů finančního úřadu. S těmito námitkami se ostatně již náležitě vypořádal Nejvyšší soud, přičemž na tomto místě postačí odkázat na příslušné pasáže odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu (zejména body 33 až 36). Nejvyšší soud tak logicky a plausibilně vysvětlil nejen to, proč v řízení před trestními soudy nedošlo k faktickému obrácení důkazního břemene, jak tvrdí stěžovatel, ale navíc se adekvátně vypořádal i se všemi dalšími námitkami stěžovatele, mj. také s tím, proč ze strany soudů nižších instancí nebyla porušena zásada subsidiarity trestní represe, a proč bylo na jednání stěžovatele na místě aplikovat trestněprávní postih.
8. Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatele ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo.
9. Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. října 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu