ECLI:CZ:US:2020:1.US.2086.20.1
sp. zn. I. ÚS 2086/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Miroslava Štarmana, zastoupeného Annou Marií Čížkovskou, advokátkou se sídlem Hvězdová 1716/2b, Praha 4, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 27 Cdo 64/2020-66 ze dne 21. 4. 2020 a č. j. 27 Cdo 64/2020-63 ze dne 3. 3. 2020, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 307/2019-45 ze dne 30. 9. 2019 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 25 C 4/2018-40 ze dne 16. 8. 2019, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Ústavní soud se dříve, než přistoupil k věcnému posouzení ústavní stížnosti, zabýval nejprve splněním jejích procesních podmínek a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž směřuje proti rozhodnutím městského a obvodního soudu, nepřípustná. Pokud jde o usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení (č. j. 27 Cdo 64/2020-66 ze dne 21. 4. 2020), ústavní stížnost proti němu přípustná sice je, ovšem Ústavní soud ji shledal zjevně neopodstatněnou. Naproti tomu ve vztahu k usnesení téhož soudu o zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení (č. j. 27 Cdo 64/2020-63 ze dne 3. 3. 2020) je ústavní stížnost opožděná. Pro tento závěr svědčí následující důvody.
3. Stěžovatel totiž podal dovolání proti v záhlaví označeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, které bylo Nejvyšším soudem zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku za dovolání, dovolací řízení tedy skončilo z formálních důvodů, aniž měl Nejvyšší soud příležitost posoudit vlastní obsah dovolání. Je zřejmé, že v případě takto vadně podaného dovolání je nelze pokládat za řádně uplatněné, resp. vyčerpané, a proto je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích (tj. v daném případě proti napadeným usnesením odvolacího a nalézacího soudu) nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
4. Stěžovatel k samotnému usnesení Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení v ústavní stížnosti nic bližšího a konkrétního neuvedl. Toto rozhodnutí je ostatně logickým vyústěním (jinak nerozporované) skutečnosti, že stěžovatel soudní poplatek za podané dovolání neuhradil ve lhůtě mu určené. Tento postup Nejvyššího soudu byl nevyhnutelným, jelikož předtím nevyhověl žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení, a nevykazuje žádné prvky ústavně zapovězené libovůle.
5. Jde-li pak právě o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2020, jímž nebylo vyhověno žádosti stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů, nelze než uzavřít, že ústavní stížnost vůči tomuto rozhodnutí byla podána opožděně. Napadené rozhodnutí je procesní povahy, přičemž řeší takové specifické otázky v řízení před dovolacím soudem, které se již nemohou stát předmětem dalšího soudního přezkumu (v rámci systému obecného soudnictví). Rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení pak na něj instančně již nenavazuje. Z toho důvodu běží lhůta k podání ústavní stížnosti ve vztahu k naříkanému usnesení dovolacího soudu ze dne 3. 3. 2020 samostatně. Předmětné usnesení bylo stěžovateli doručeno 6. 3. 2020. Podal-li pak stěžovatel ústavní stížnost dne 21. 7. 2020, stalo se tak po uplynutí dvouměsíční lhůty k jejímu podání (posledním dnem lhůty byla středa 6. 5. 2020). Na zmeškání této lhůty nic nemění ani ustanovení §6 zákona č. 191/2020 Sb. Jednak stěžovatel o prominutí zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti nepožádal, jednak je zřejmé, že ústavní stížnost podal až v době, kdy již řadu týdnů neplatila taková omezení plynoucí z mimořádných opatření při epidemii, která by mu byla znemožnila nebo podstatně ztížila ústavní stížnost podat.
6. Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dílem dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, dílem dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný a dílem dle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona jako návrh opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu