ECLI:CZ:US:2020:1.US.2088.20.1
sp. zn. I. ÚS 2088/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Mgr. Ing. Ludvíka Veleckého, Ph.D., zastoupeného Mgr. Josefem Kazdou, advokátem se sídlem Palackého náměstí 653, Třeboň, proti usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 45 EXE 5361/2010-135 ze dne 6. 3. 2020 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 24 Co 656/2020-153 ze dne 28. 5. 2020, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Současně navrhuje, aby věc byla posouzena jako naléhavá podle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na ustanovení bezplatného právního zástupce a ustanovení opatrovníka pro řízení o návrhu na zastavení exekuce, kterému soud nevyhověl pro nesouhlas oprávněné. Okresní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny podmínky podle ustanovení §138 o. s. ř. a §29 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil jako věcně správné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí a vyjadřuje přesvědčení, že podmínky vyžadované ustanoveními podle §138 o. s. ř. a §29 odst. 3 o. s. ř. splňuje. Poukazuje na to, že v jiných případech mu byl rozhodnutím soudů ustanoven opatrovník, aniž bylo zkoumáno, z čeho uhrazuje životní potřeby a jeho nesvéprávnost. Ústavní soud by proto měl sjednotit rozhodovací praxi obecných soudů a poskytnout jim vodítko pro rozhodování.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Z ustálené judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že posouzení toho, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, jako předpokladu pro ustanovení advokáta, spadá výlučně do rozhodovací sféry civilních soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým tento soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěl (srov. např. sp. zn. II. ÚS 3847/19, IV. ÚS 681/20).
Obdobně Ústavnímu soudu nepřísluší, aby namísto civilního soudu zvažoval, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 a 3 o. s. ř. I v tomto směru soudy své závěry, podle nichž ve věci nebyly shledány důvody pro ustanovení opatrovníka, ústavně přijatelným způsobem zdůvodnily. Stěžovatel netvrdil, že je omezen ve svéprávnosti a nehrozilo nebezpečí prodlení, přičemž jeho zdravotní potíže nejsou takového rázu, že by se dlouhodobě nemohl účastnit řízení o zastavení exekuce (rozumové schopnosti stěžovatele nejsou nijak narušeny a je schopen dlouhodobě pečovat o další osobu).
Ústavní soud, který v rozsahu svých pravomocí napadená rozhodnutí přezkoumal, uzavírá, že vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, nenalezl. Soudy se otázkou (ne)naplnění podmínek ustanovení §138 odst. 1 a §29 odst. 3 o. s. ř. odpovídajícím způsobem zabývaly a své závěry v tomto směru dostatečně zdůvodnily. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout a skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud pro úplnost připomíná, že je věcí Nejvyššího soudu, aby prováděl sjednocování judikatury a výklad tzv. běžných zákonů, Ústavnímu soudu výkon takové činnosti nepřísluší.
Pokud jde o poukazy stěžovatele na jiná rozhodnutí Ústavního soudu, je třeba uvést, že k aplikaci vyslovených závěrů nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Nelze odhlédnout od toho, že každý případ má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť z procesního hlediska by byl takový postup za situace, kdy mohl Ústavní soud (kvazi)meritorně rozhodnout neprodleně po seznámení se s projednávaným případem, zjevně neúčelný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu