ECLI:CZ:US:2020:1.US.2090.19.1
sp. zn. I. ÚS 2090/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Ředitelství silnic a dálnic ČR, příspěvkové organizace, se sídlem Na Pankráci 56, 145 05 Praha 4, zastoupené Petrem Holešínským, advokátem se sídlem Korunní 1302/88, 101 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 93/2019-87 ze dne 17. 4. 2019 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 2 Nc 1006/2019-37 ze dne 25. 1. 2019, za účasti FIRESTA-Fišer, rekonstrukce, stavby a.s., se sídlem Mlýnská 388/68, Trnitá, 602 00 Brno, zastoupené Janem Tomaierem, advokátem se sídlem Černokostelecká 281/7, 100 00 Praha 10 - Strašnice, jako vedlejší účastnice takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Městský soud v Praze zamítl návrh vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření ve vztahu ke stěžovatelce, dle kterého jí mělo být uloženo, aby se zdržela uplatňování práva na poskytnutí peněžitého plnění na základě blíže specifikované bankovní záruky dle příslušné záruční listiny vystavené Komerční bankou, a.s. Městský soud však spolu s tím nařídil předběžné opatření a jmenovanému bankovnímu ústavu uložil zdržet se poskytnutí jakéhokoli peněžitého plnění ve prospěch stěžovatelky na základě zmíněné bankovní záruky. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí městského soudu jako věcně správné potvrdil.
Proti rozhodnutím soudů brojí stěžovatelka ústavní stížností, domáhajíc se jejich kasace. Stěžovatelka namítla, že soudy ji zbavily legitimně očekávaného majetku, neboť bankovní záruka byla vystavena právě za účelem toho, aby jí umožnila dosáhnout uspokojení své pohledávky ve chvíli, kdy vedlejší účastnice jako zhotovitel rozporuje samu existenci pohledávky a odmítá svůj dluh splnit. Soudy dle jejího názoru popřely ochranu autonomie vůle, přičemž svévolně a v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem zbavily institut abstraktní bankovní záruky jakéhokoliv smyslu a účelu předvídaného právním řádem, aniž v rámci svého rozhodování zohlednily skutečnosti svědčící v její prospěch. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně rozvedla.
Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že ústavní stížnost postrádá ústavně právní rozměr a podrobila námitky stěžovatelky zevrubné oponentuře. V replice k tomuto vyjádření pak stěžovatelka setrvala na svých původních závěrech a vyvracela vývody vedlejší účastnice.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, vedlejší účastnice i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud nejprve připomíná, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterými není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jejichž trvání je omezeno. Ústavní soud v rámci přezkumu rozhodnutí o předběžných opatřeních zásadně nehodnotí splnění podmínek pro jejich nařízení. Ústavní soud toliko posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření obstojí v testu ústavnosti, který je navíc omezen tím, že podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na soudní řízení jako celek. Ústavní soud tedy zkoumá jen to, zda rozhodnutí má zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a zda není projevem svévole. Žádný takový deficit, který by měl za následek porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, však Ústavní soud v souzené věci neshledal.
Stěžovatelka nezpochybnila příslušnost soudů rozhodnout ve věci návrhu vedlejší účastnice na nařízení předběžného opatření či nedostatek zákonného podkladu jejich rozhodnutí. Svévoli jejich rozhodování spatřuje stěžovatelka v tom, že soudy bez patřičného odůvodnění popřely ochranu autonomie vůle stran a zasáhly do legitimního očekávání stěžovatelky na nabytí majetku. Ústavní soud z níže vyložených důvodů tyto výhrady nesdílí.
Smysl předběžných opatření tkví v potřebě zatímní úpravy poměrů účastníků se zřetelem k předmětu projednávané věci, resp. v obavě z možného ohrožení výkonu soudního rozhodnutí. Odtud je patrné, že předběžná opatření ze své podstaty určitým způsobem, byť jen dočasně, zasahují do práv a povinností účastníků, popřípadě třetích osob. V tomto ohledu nepředstavuje zásah soudů do práva stěžovatelky na poskytnutí peněžitého plnění z předmětné bankovní záruky žádnou výjimku či extrémní exces. Jde o omezení práva jedné strany uspokojit jí tvrzené pohledávky využitím konkrétního zajišťovacího institutu. Podstatné ovšem je, zda se v případě rozhodnutí soudů jedná o projev ústavně nepřípustné libovůle.
Městský soud podrobně popsal skutkové okolnosti stojící v pozadí sporu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí. Podotkl, že potřeba zatímní úpravy poměrů účastníků v daném případě vyvěrá z povahy bankovní záruky, odhodlání stěžovatelky čerpat jejím prostřednictvím prostředky k uspokojení jí deklarovaných pohledávek, a konečně též z toho, co tyto tvrzené pohledávky tvoří, konkrétně nároky plynoucí ze smluvních pokut za údajná prodlení na straně zhotovitele, jež však vedlejší účastnice důrazně odmítla. Ohledně charakteru dotčené bankovní záruky městský soud zdůraznil, že banka je povinna stěžovatelkou požadovanou částku na její žádost bez dalšího vyplatit, neboť není oprávněna ani povinna zkoumat, zda se jedná o výplatu existujícího a oprávněného nároku. Soud k tomu doplnil, že by tím vedlejší účastnici mohla vzniknout vážná újma, v krajním případě vedoucí až k její likvidaci. Nalézací soud v té spojitosti poukázal na to, že stěžovatelkou uplatňované nároky na smluvní pokuty nejsou (minimálně) zcela jednoznačné. Obdobně pohlížel na danou situaci i Vrchní soud. Nad rámec ztotožnění se se závěry městského soudu poznamenal, že uspokojení nároku na smluvní pokutu za prodlení zhotovitele prostřednictvím čerpání bankovní záruky je v praxi jevem zcela nestandardním, neobvyklým.
Z uvedené rekapitulace závěrů, na nichž soudy svá rozhodnutí založily, je patrné, že předběžným opatřením soudy sledovaly ochranu vedlejší účastnice před potenciálně vážnou újmou, a to s přihlédnutím k charakteru bankovní záruky a její výši v desítkách milionů Kč, jejíž reálnou hrozbu neshledaly adekvátní ve vztahu k povaze a spornosti stěžovatelkou vznesených nároků, ohledně nichž panovaly mezi stranami nikoli nevýznamné neshody. Takové odůvodnění pokládá Ústavní soud ve svém celku za racionální, srozumitelné a prosté zapovězené libovůle. Rovněž se zde sluší uvést, že předběžné opatření se nijak nedotklo možnosti stěžovatelky dosíci svých domnělých práv soudní cestou, pouze jí dočasně znemožnilo učinit tak "zkratkou" prostřednictvím čerpání finančních prostředků z bankovní záruky, což vrchní soud též připomněl. Jeho úvahy nejsou v tomto směru zjevně nepřiměřené. Odkazuje-li stěžovatelka ve své replice na pozdější odchylné rozhodnutí vrchního soudu mezi týmiž účastníky stran další bankovní záruky, nutno předeslat, že povaha této jiné bankovní záruky, jakož i povaha nároků vznesených stěžovatelkou se podstatně liší, stejně tak jako další skutkové okolnosti je doprovázející. Jde totiž o specifickou bankovní záruku "za odstranění vad" v mnohem nižší výši, a již proto není daný případ z hlediska možných negativních dopadů na vedlejší účastnici srovnatelný. Poukaz stěžovatelky na toto rozhodnutí tak není v poměrech nyní řešené věci přiléhavý.
Z výše vyložených důvodů tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu