ECLI:CZ:US:2020:1.US.2099.20.1
sp. zn. I. ÚS 2099/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Židovské obce Brno, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 1922/3, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 546/2020-643 ze dne 13. 5. 2020, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 37 Co 143/2017-617 ze dne 20. 8. 2019 a výroku III rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 47 C 31/2008-554 ze dne 9. 12. 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Kounicova 24, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným výrokem rozsudku Městského soudu v Brně (dále jen "nalézací soud") byla po složitém procesním vývoji [viz nejprve kasační usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3906/2007 ze dne 31. 1. 2008, později zamítavý rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 2670/2012-440 ze dne 13. 2. 2013, zrušený k ústavní stížnosti vedlejšího účastníka nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1255/13 ze dne 2. 4. 2015 (N 68/77 SbNU 51)] zamítnuta žaloba stěžovatelky, podle které měla být vedlejšímu účastníkovi v souladu s rozhodnými ustanoveními zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 212/2000 Sb."), uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnictví ke specifikovaným pozemkům v k. ú. Pisárky, obec Brno. Změnu žaloby, požadující sice stejné plnění, avšak na základě jiných skutkových okolností [transformující tvrzený nárok na podmínky příslušných ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), v rozhodném znění (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb.")], navrženou stěžovatelkou v reakci na závěry uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu, nalézací soud usnesením č. j. 47 C 31/2008-518 nepřipustil.
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále takto označován) uvedený výrok III rozsudku nalézacího soudu napadeným rozsudkem jako věcně správný potvrdil; svým podáním stěžovatelka podle odvolacího soudu pouze polemizovala se závěry ve věci vydaného kasačního nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13, jimiž jsou obecné soudy vázány.
3. Dovolání stěžovatelky proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem (dále též "dovolací soud") odmítnuto pro nepřípustnost, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v otázce připuštění změny žaloby) ani od závazného právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13, jímž bylo vyhověno dřívější ústavní stížnosti vedlejšího účastníka.
4. Stěžovatelka se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve spojení s právem na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Postup obecných soudů v řízení byl podle stěžovatelky také nepředvídatelný a nepřípustně formalistický. V dalším textu stěžovatelka znovu rozporuje správnost závěru o nepřipuštění změny žaloby, jakož i správnost vyloučení aplikace zákona č. 212/2000 Sb. v žalované věci (jakkoli tento právní závěr plyne z nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13), a vytýká dovolacímu soudu, že se položenou hmotněprávní otázkou v napadeném usnesení nezabýval. Podle stěžovatelky obecné soudy rozhodly nesprávně a v rozporu s dobrými mravy.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud dospěl k závěru, že je sice přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona, avšak zjevně neopodstatněná.
6. Článek 36 odst. 1 Listiny nezaručuje jednotlivci právo na úspěch či na výrok soudu podle jeho představ; zaručuje mu nestranné a nezávislé posouzení věci, rovné postavení vůči ostatním účastníkům řízení, možnost jednat před soudem a vyjádřit se. Jestliže obecné soudy nepřisvědčily tvrzením stěžovatele, posoudily rozhodné otázky odlišně od jeho přesvědčení a svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem odůvodnily, jde o právní závěry nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná. Spravedlivost řízení (ve smyslu jeho férového vedení) se posuzuje jako celek a ne každé pochybení soudu je s to odůvodnit zásah Ústavního soudu pro porušení základních práv stěžovatele.
7. V žádném z uvedených ohledů již Ústavní soud (rozhodující ve věci podruhé) pochybení ze strany obecných soudů, jež by zasluhovalo jeho bližší pozornost, nezaznamenal. Po prostudování obsahu ústavní stížnosti totiž dospěl, podobně jako odvolací soud při projednávání stěžovatelčina odvolání proti napadenému výroku rozsudku nalézacího soudu, k závěru, že stěžovatelka ve svém podání jen polemizuje se závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13, kterým bylo v totožném řízení vyhověno ústavní stížnosti vedlejšího účastníka. Byť procesní vývoj celého soudního řízení byl značně komplikovaný a pro různé "zvraty" těžko předvídatelný, z uvedeného a priori nelze dovozovat porušení základních práv stěžovatelky. Ústavní soud nemíní přehodnocovat či obhajovat vlastní závěry vyjádřené v nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13; podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelnými nálezy Ústavního soudu vázány všechny orgány i osoby, Ústavní soud nevyjímaje. Ve věci nenastala oproti době prvního rozhodování Ústavního soudu podstatná změna skutkových okolností, která by vyžadovala revizi dříve přijatých právních závěrů a rozhodující senát neměl důvod překonat svou dosavadní nálezovou judikaturu a za tím účelem aktivovat plénum podle §23 zákona o Ústavním soudu.
8. Závěr o nepřipuštění změny žaloby byl soudy všech stupňů pečlivě odůvodněn a není nutné na tomto místě rozhodné důvody rekapitulovat. Stěžovatelka nebyla nepřípustně omezena v dispozici s žalobou, nebylo-li možné o změněných žalobních tvrzeních rozhodnout na podkladě dosavadního výsledku (již tak velmi komplikovaného) řízení; nutností podat novou žalobu nebyla nijak poškozena, míra ochrany uplatněného nároku není v důsledku toho nižší. Na uvedeném nic nemění ani skutečnost, že zákon č. 428/2012 Sb. byl přijat až v průběhu řízení a že stanoví prekluzivní lhůtu k uplatnění nároku církve či náboženské společnosti, jejíž běh marně uplynul. Jak stěžovatelce vyložil již nalézací soud (viz s. 25 rozsudku), otázkou naplnění předpokladů stanovených zákonem č. 428/2012 Sb. (včetně dodržení, příp. prominutí zmíněné prekluzivní lhůty obsažené v §10 zákona) by se soud zabýval ve stávajícím řízení stejně jako v novém. Z tohoto pohledu není rozdílu, zda by tvrzení stěžovatelky byla posuzována v projednávané věci či v nově zahájeném řízení k samostatné žalobě stěžovatelky; rozdíl mezi projednáním věci v nynějším a novém řízení tkví v dodržení zásady procesní ekonomie (tím spíše, bylo-li řízení zahájeno v roce 2004, směřováno ke zcela odlišnému skutkovému i právnímu hodnocení a opakovaně projednáváno všemi soudními instancemi, včetně Ústavního soudu), neboť skutečně není hospodárné vést v témže řízení nové dokazování k nově tvrzenému skutkovému stavu za účelem právního posouzení nároku na základě jiného zákona. Nalézací soud k tomu výstižně uvedl, že: "posouzení toho, zda žalobkyně obsahově uplatnila návrh na připuštění změny žaloby či nikoli, nesmí být odvislé od hledisek, jako je např. okolnost, že jde o spor trvající již od roku 2004, a zda proto po žalobkyni lze spravedlivě požadovat, aby podala novou žalobu a kvůli tomu snad dospět k závěru, že obsahově sice jde o změnu žaloby ve smyslu interpretace a aplikace zákonných pojmů v zákonem stanoveném a judikaturou ustáleném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, avšak v tomto konkrétním případě o změnu žaloby vlastně nejde. Změna žaloby je buď změnou žaloby, či není, nemůže jednou být změnou žaloby a jednou nebýt" (viz s. 24 jeho rozsudku).
9. K legitimnímu očekávání jednotlivce Ústavní soud uvádí, že jeho ochrana plyne ze základů demokratického právního státu (viz čl. 1 odst. 1 Ústavy), ve vztahu k očekávanému zmnožení majetku je pak výslovně zakotvena na mezinárodní úrovni (viz již zmíněný čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě); je však nutné, aby nastala právní skutečnost, která jeho vznik založí. Náš ústavní pořádek nezakotvuje právo na restituci majetku (viz již usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 311/98 ze dne 27. 9. 2000 a řada dalších z téhož období; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Zaváže-li se nicméně stát prostřednictvím zákonodárce ke splnění konkrétních restitučních závazků, pak o vzniku legitimního očekávání adresátů přijatého zákona za splnění tímto zákonem stanovených (legitimních, nediskriminujících) podmínek hovořit lze (srov. např. body 4 a 5 usnesení sp. zn. I. ÚS 999/20 ze dne 21. 4. 2020).
10. Takovým zákonem mohl být i zákon č. 212/2000 Sb., upravující, jak vyplývá z jeho názvu, zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem; nikoli však v projednávané věci. Legitimní očekávání stěžovatelky nemohlo vzniknout na základě uvedeného zákona, neboť ten není na předmětnou věc aplikovatelný - zjištěný skutkový stav (úplatný převod pozemků židovským spolkem na stát v roce 1950) nespadá do věcného a časového rozsahu zákona (v podrobnostech viz nález sp. zn. III. ÚS 1255/13, či podobně také usnesení sp. zn. III. ÚS 2629/09 ze dne 25. 11. 2010 v jiné, skutkově podobné věci téže stěžovatelky).
11. Relevantní právní skutečností, zakládající vznik legitimního očekávání, není a nemůže být ani nepravomocné soudní rozhodnutí; opačný závěr by vedl k nežádoucí destabilizaci právní jistoty účastníků řízení a důvěry občanů v právo, což by odporovalo dalšímu z principů demokratického právního státu, dovozenému z téhož čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obdobně je tomu u pravomocných rozhodnutí, která byla následně zrušena v rámci uplatněných mimořádných opravných prostředků. Hierarchie soudní soustavy, kasační pravomoc soudů vyšší instance, jakož i vázanost jejich právními názory, sjednocovací role Nejvyššího soudu, a konečně také role Ústavního soudu jako ochránce ústavnosti, plynou přímo z Ústavy, jejíž ustanovení jsou blíže rozvedena zákonem, a mají své opodstatnění z hlediska vymahatelnosti práva a důvěry jednotlivců v právo a fungující právní stát. Každý kasační zásah je nutné vnímat jako korekci chybných skutkových či právních úvah rozhodujícího soudu, závěrů zrušeného soudního rozhodnutí se proto (logicky) nelze účinně dovolávat, byť by se s nimi nakonec neúspěšný účastník řízení ztotožňoval sebevíc.
12. Legitimní očekávání stěžovatelky nebylo založeno ani pravomocným vyhovujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu č. j. 26 Co 444/2010-382 ze dne 31. 5. 2012, který byl následně zrušen. Skutečnost, že vedlejší účastník již před vydáním nálezu sp. zn. III. ÚS 1255/13 plnil odvolacím soudem uloženou povinnost, se stěžovatelkou požadovanou smlouvu uzavřel a převedl na ni vlastnické právo k dotčeným pozemkům, což se promítlo i v katastru nemovitostí (momentálně s vyznačenou poznámkou spornosti, neboť mezi účastníky je o tytéž pozemky paralelně vedeno několik dalších řízení), na uvedené posouzení nemá vliv.
13. Odvíjí-li stěžovatelka vznik legitimního očekávání na úspěšné uplatnění svého nároku od zásady in favorem restitutionis, pak přehlíží, že Ústavní soud již zásadu aplikoval v řízení skončeném nálezem sp. zn. III. ÚS 1255/13, a to nikoli ve prospěch stěžovatelky. Jelikož se od svého dřívějšího právního posouzení nemíní a ani nemůže odchýlit, je z uvedeného zřejmé, že očekávání stěžovatelky se nemohlo legitimně opírat ani o zmíněnou právní zásadu.
14. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy se uplatněným nárokem stěžovatelky zabývaly pečlivě (jak je patrno z citovaných či parafrázovaných úryvků odůvodnění napadených rozhodnutí); rozhodly věc sice k nespokojenosti stěžovatelky, avšak v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1255/13, jimiž byly podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány, a svá rozhodnutí podrobně a logicky odůvodnily. Všechny námitky, vznášené stěžovatelkou před Ústavním soudem, byly detailně vypořádány již nalézacím soudem, jehož rozsudek čítá více než 40 stran; jeho obsah je stěžovatelce znám, není nutno jej zde blíže rekapitulovat. Odvolací a dovolací soud na něj již víceméně odkazovaly, vypořádávaje tytéž námitky stěžovatelky, které vznáší ve všech svých podáních již od nalézacího řízení.
15. Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že výsledkem zkoumaného řízení zjevně není definitivní vyjasnění vlastnických vztahů k předmětným pozemkům; je jím řečeno pouze to, že jejich vydání se stěžovatelka nemůže domáhat na základě zákona č. 212/2000 Sb. Proto bylo důvodné žalobu stěžovatelky tak, jak byla formulována, zamítnout, neboť nebylo účelné v řízení pokračovat na základě "doplnění žaloby", které ve skutečnosti z hlediska dosavadního průběhu řízení představovalo uplatnění nového nároku, opřeného o nová tvrzení a novou právní úpravu. Základní práva stěžovatelky napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů, předcházejícím jejich vydání, porušena nebyla.
16. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu