ECLI:CZ:US:2020:1.US.2100.20.1
sp. zn. I. ÚS 2100/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky AC Služby s.r.o., sídlem Rokycany - Volduchy 174, zastoupené JUDr. Tomášem Capouškem, advokátem se sídlem Milady Horákové 68, Praha 7, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2020, č. j. 3 Afs 160/2018-25; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka v ústavní stížnosti požaduje zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Má za to, že daný soud svým postupem porušil její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojeného soudního rozhodnutí, v roce 2013 byla zahájena Finančním úřadem pro Plzeňský kraj, Územním pracovištěm Rokycany, daňová kontrola stěžovatelky za období let 2010-2012. V jejím rámci byly stanoveny dodatečné platební výměry na daň z příjmu. Poté, co bylo Odvolacím finančním ředitelstvím odmítnuto odvolání stěžovatelky proti nim, se daná rozhodnutí stala pravomocnými. Stěžovatelka se proti rozhodnutím nebránila ve správním soudnictví.
3. Stěžovatelka nicméně podala návrh na obnovu daného řízení. Argumentovala, že v první části nalézacího řízení před správními orgány ji zastupoval zmocněnec na základě plné moci, kterou nepodepsal tehdejší jednatel stěžovatelky. Tím byla zkrácena na svých právech, což má zakládat důvod obnovy řízení. Správní orgány (Odvolací finanční ředitelství, Generální finanční ředitelství) návrh stěžovatelky zamítly. Žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí Generálního finančního ředitelství Krajský soud v Brně rovněž zamítl. Došel k závěru, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu je smyslem obnovy řízení zohlednění skutečností významných pro správné zjištění skutkového stavu, které vyšly najevo až dodatečně po vydání správního rozhodnutí. Stěžovatelka se však domáhala nápravy procesních pochybení, k čemuž obnova řízení neslouží. Fakticky se shodným odůvodněním poté Nejvyšší správní soud zamítl i kasační stížnost stěžovatelky.
4. Stěžovatelka v petitu ústavní stížnosti napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že i kdyby původní vada v řízení snad byla právní, přímo zapříčinila vady skutkové, neboť stěžovatelka neměla po určitou část správního řízení možnost být jeho řádnou a adekvátní účastnicí. Není dle ní možné odhadnout, jak by obnovené řízení dopadlo, ale musí jí být dána možnost se řízení účastnit v plném rozsahu jejích práv.
5. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozsudku se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti na více než čtyřech stranách podrobně rozepisuje údajná pochybení odehrávající se v původním správním řízení. K jeho přezkumu však samozřejmě Ústavní soud není z mnoha příčin příslušný; v souladu s petitem ústavní stížnosti je oprávněn se zabývat pouze ústavností rozsudku Nejvyššího správního soudu. Bohužel tomu věnuje stěžovatelka pouze dva odstavce: jeden je přímou citací bodu 18 nadepsaného rozsudku, druhý několikařádkovou argumentací bez ústavněprávního rozměru, která byla takřka doslovně přepsána výše v bodě 4 tohoto usnesení. Stěžovatelka nijak neobjasňuje, jak by se měla tvrzená právní vada (neplatné zastoupení stěžovatelky na část správního řízení) proměnit na vady skutkové. Navíc jelikož uvedený nedostatek vyšel najevo ještě před vydáním pravomocných rozhodnutí, nemůže splňovat ani druhou formální podmínku obnovy řízení. V neposlední řadě, jak již upozornil Nejvyšší správní soud, pokud stěžovatelka byla přesvědčena, že ve správním řízení neměla možnost plně uplatnit svá práva (ať už z jakýchkoliv důvodů), měla k dispozici zcela přirozenou linii obrany, totiž podání správní žaloby proti zmíněným pravomocným rozhodnutím. Pokud zvolila cestu obnovy řízení, tedy právního nástroje sloužícímu k jiným (specifickým) účelům (viz podrobně odůvodnění rozsudků správních soudů), nemůže být výsledkem řízení překvapena.
10. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům Nejvyššího správního soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu