ECLI:CZ:US:2020:1.US.2110.20.1
sp. zn. I. ÚS 2110/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Petra Tarandy, zastoupeného JUDr. Ing. Šimonem Petákem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, V Kolkovně 921/3, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 315/2020-149 ze dne 27. 4. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky – Generálního finančního ředitelství, se sídlem v Praze 1, Lazarská 15/7, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 95/2016 se stěžovatel jako zaměstnanec (dosud neúspěšně) domáhal proti vedlejší účastnici jako zaměstnavateli neplatnosti výpovědi dané podle §52 písm. c) ve spojení s §73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“).
2. Ústavní soud již ve věci jednou rozhodoval (viz nález sp. zn. II. ÚS 4152/18 ze dne 20. 1. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz): První ústavní stížnosti stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu (dále též „dovolací soud“) č. j. 21 Cdo 2157/2018-132 ze dne 9. 10. 2018, kterým bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro nepřípustnost (dovolací soud neshledal posouzení odvolacího soudu rozporným s ustálenou rozhodovací praxí), vyhověl a uvedené rozhodnutí dovolacího soudu zrušil pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Pochybení dovolacího soudu spočívalo v tom, že se nevypořádal se stěžovatelovou argumentací (neurčitost nabídky zaměstnavatele předložené stěžovateli ve smyslu §1732 občanského zákoníku pro absenci podstatných náležitostí, plynoucích z §34 zákoníku práce, per analogiam), která se Ústavnímu soudu prima facie nejevila zjevně nedůvodná. Dovolací soud odůvodnil soulad napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se svou rozhodovací praxí nepřiléhavými příklady vlastní judikatury (řešící jinou podstatu sporu, než stěžovatelem nastolenou otázku).
3. Stěžovatelova argumentace předložená dovolacímu soudu stála na premise, že nabídka nové pracovní pozice učiněná zaměstnavatelem ve smyslu §73a odst. 2 zákoníku práce byla podle stěžovatele neurčitá (viz §1732 občanského zákoníku), neboť postrádala jednu z podstatných náležitostí pracovní smlouvy plynoucí z §34 zákoníku práce (konkrétně místo výkonu práce).
4. Dovolací soud přezkoumal po kasačním zásahu Ústavního soudu dovolání stěžovatele znovu a rozhodl napadeným rozsudkem tak, že se dovolání zamítá; uznal, že stěžovatel (v postavení dovolatele) předložil otázku v praxi dovolacího soudu dosud neřešenou (podstatné náležitosti nabídky zaměstnavatele ve smyslu §73a odst. 2 zákoníku práce), leč argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a dovolání po meritorním posouzení věci neshledal důvodným. Dospěl k závěru, že důsledkem odvolání z vedoucího pracovního místa, kterým se podle §73a odst. 2 zákoníku práce pracovní poměr nekončí, je absence jedné z podstatných náležitostí sjednané pracovní smlouvy, a sice druhu práce. Proto je také stejným ustanovením zaměstnavateli stanovena povinnost nabídnout zaměstnanci jinou práci, odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci – učiněná oferta směřuje podle Nejvyššího soudu k uzavření dohody o změně obsahu pracovního poměru ohledně druhu práce (§40 odst. 1 zákoníku práce). Návrh na změnu dosavadního místa výkonu práce součástí nabídky být může, avšak nemusí; není-li takový návrh v nabídce obsažen, neznamená to podle Nejvyššího soudu nic jiného, než že nebyl učiněn. Z §73a odst. 2 zákoníku práce plyne zaměstnavateli toliko povinnost „navrhnout zaměstnanci změnu dalšího pracovního zařazení (druhu práce) odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci“; absence návrhu na změnu sjednaných pracovních podmínek ohledně místa výkonu práce porušení uvedené právní povinnosti zaměstnavatele nepředstavuje.
5. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozsudku dovolacího soudu pro porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), jakož i práva na ochranu před neoprávněným propuštěním zaručeného čl. 30 Listiny základních práv Evropské unie (dále jen „Listina EU“). Nejvyšší soud podle přesvědčení stěžovatele nerespektoval nosné důvody předchozího kasačního nálezu ve věci (sp. zn. II. ÚS 4152/18), jeho rozhodnutí stojí na skutkových okolnostech, nemajících oporu ve spisovém materiálu (neaktivita stěžovatele při odstranění nejasností učiněné nabídky), je nepřezkoumatelné a poskytuje ochranu zneužití práva ze strany zaměstnavatele; výklad předmětného ustanovení, přijatý dovolacím soudem, podle stěžovatele nectí zásadu ochrany slabší strany, na níž jsou pracovněprávní normy založeny.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
7. Pochybení, které bylo dovolacímu soudu Ústavním soudem prve vytýkáno (nedostatek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí v důsledku nevypořádání argumentace stěžovatele), se již dovolací soud podruhé nedopustil – meritorní projednání stěžovatelem nastolené (nové) otázky připustil a přijal výklad §73a odst. 2 zákoníku práce ve stěžovatelem požadovaném světle podstatných náležitostí nabídky vznesené zaměstnavatelem. Skutečnost, že se přitom nepřiklonil ke stěžovatelem předestřenému výkladu, porušení základních práv stěžovatele nezakládá, neboť z práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny ani jiných základních práv neplyne právo na úspěch ve věci či na příznivý výsledek soudního řízení.
8. Dovolací soud své rozhodnutí logicky a srozumitelně odůvodnil (viz shrnutí obsahu napadeného rozsudku obsažené v bodě 4 usnesení), Ústavní soud v jeho výkladu (podústavního) práva nespatřil ani náznak svévole; uvedeným posouzením přitom dovolací soud nepopírá závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 4152/18. Ústavnímu soudu nepřísluší zaujímat autoritativní výklad norem pracovního (potažmo občanského) práva, tuto roli plní právě Nejvyšší soud, kterému byla proto stěžovatelem předestřená otázka vrácena k řádnému posouzení. Hodnocením stěžovatelovy argumentace jako prima facie nikoli „zjevně nedůvodné“ (bod 21 nálezu), které stěžovatel v nynější ústavní stížnosti hojně akcentuje, Ústavní soud roli dovolacího soudu nikterak nesuploval, ani nenaznačoval, jaký výklad daného ustanovení by měl Nejvyšší soud přijmout. Pouze upozornil, že argumentace stěžovatele zasluhovala pozornost, kterou jí dovolací sodu nevěnoval, odkazuje nepřiléhavě na jiný aspekt spojený s aplikací §73a odst. 2 zákoníku práce (viz body 20-23 nálezu).
9. Stěžovatel předkládá vlastní náhled správnosti výkladu aplikované pracovněprávní normy, ve své podstatě pouze nesouhlasí s (řádně odůvodněným) právním posouzením dovolacího soudu; taková argumentace však na žádné ústavněprávní nedostatky napadeného rozsudku neukazuje. Skutečnost, že se dovolací soud nepřiklonil k výkladu předestřenému stěžovatelem, pochybením (dosahujícím dokonce ústavněprávní dimenze) není, byl-li přijatý výklad řádně a přesvědčivě odůvodněn. Ústavní soud k novému rozhodnutí dovolacího soudu ve věci nemá připomínek.
10. Napadený rozsudek se neprotiví obecným ústavním principům jako je předvídatelnost soudního rozhodování, zákaz zneužití práva, ochrana slabší strany či požadavek náležitého odůvodnění soudního rozhodnutí, které stěžovatel vyzdvihuje odkazy na (převážně skutkově nepřiléhavou) judikaturu Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 349/17 ze dne 22. 6. 2017 (N 109/85 SbNU 781), týkající se výkladu §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a práv restituentů; nález sp. zn. I. ÚS 1091/19 ze dne 17. 7. 2019, řešící zneužití práva sjednáváním neplatných rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv]; nález sp. zn. II. ÚS 4029/19 ze dne 10. 3. 2020, týkající se rozdílné rozhodovací praxe v obdobných věcech; či nález sp. zn. III. ÚS 176/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 89/6 SbNU 151), týkající se náležitostí odůvodnění soudního rozhodnutí].
11. Stěžovatel není spokojen se způsobem, jakým dovolací soud vypořádal jeho námitku nemožnosti odstranění nejasností nabídky zaměstnavatele (aktivní či neaktivní součinnosti ze strany stěžovatele), neboť podle něj vyšel z nesprávných skutkových zjištění. Přehlíží však, že uvedená námitka není s ohledem na právní posouzení merita věci (tj. náležitosti právního jednání vyplývajícího z tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele ve smyslu §73a odst. 2 zákoníku práce) relevantní, stejně jako stěžovatelův odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 3323/14 ze dne 8. 12. 2015 (N 205/79 SbNU 343), zabývající se (slovy stěžovatele) požadavkem různé míry aktivity zaměstnance a zaměstnavatele. Ústavní soud proto nepovažoval za nutné se jí blíže zabývat.
12. Porušení čl. 30 Listiny EU, zaručujícího ochranu před neoprávněným propuštěním, stěžovatel dovozuje z přesvědčení, že oprávněnost jemu dané výpovědi nebyla v řízení skutečně přezkoumána a jeho argumenty řádně vypořádány; jeho nesouhlas nicméně stále pramení v zásadě pouze z jiného právního posouzení, než jaké by si přál a jaké by mu zaručilo úspěch podané žaloby a příznivý výsledek řízení. Ústavně garantovaná procesní práva stěžovateli v novém řízení před dovolacím soudem upřena nebyla, žádné námitky v tomto duchu stěžovatel ostatně ani nevznáší. Ani tuto námitku Ústavní soud s ohledem na dosud uvedené neshledal opodstatněnou.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu