ECLI:CZ:US:2020:1.US.2113.20.1
sp. zn. I. ÚS 2113/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Ing. Romana Fialy, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1469/9, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 7. 2020 č. j. 3 Ads 357/2017-79, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jímž mu nebyla přiznána náhrada nákladů v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2017 č. j. 49 Ad 4/2017-26. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 89 odst. 2 Ústavy. K tomu mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud neměl o nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodovat, neboť tato pravomoc přešla na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3158/19 na Krajský soud v Praze. Tím bylo podle mínění stěžovatele porušeno jeho právo na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel dále dovozuje, že úkony, které ve věci učinil, splňovaly kvalifikační předpoklady pro uznání úkonu ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"). Nepřiznání náhrady nákladů řízení proto považuje za porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. V souhrnu má za to, že napadené usnesení nerespektuje závazný právní názor Ústavního soudu obsažený ve výše uvedeném nálezu. V tom spatřuje i porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy, přičemž odkazuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 712/05 a I. ÚS 605/03. Tvrdí také, že vydáním napadeného usnesení bylo zmařeno jeho oprávněné očekávání, že mu na základě nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19 bude náhrada nákladů řízení přiznána.
Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaných spisů Krajského soudu v Praze (dále též "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu (dále též jen "kasační soud"), vedených pod sp. zn. 49 Ad 4/2017 a 3 Ads 357/2017, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou podanou ke krajskému soudu domáhal zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení (dále jen "vedlejší účastnice") ze dne 4. 7. 2017 č. j. X, kterým stěžovateli přiznala starobní důchod a určila jeho výši, jakož i výši příplatku k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, a zvláštního příspěvku k důchodu podle zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945. V žalobě stěžovatel namítal nesprávný výpočet výše příplatku k důchodu podle §25 odst. 7 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, který je součástí přiznaného starobního důchodu.
Krajský soud výše citovaným rozsudkem zrušil rozhodnutí vedlejší účastnice a věc jí vrátil k dalšímu řízení (výrok I.) a dále vedlejší účastnici zavázal zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 1 573 Kč (výrok II.). O nákladech řízení krajský soud rozhodl podle §60 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále též "s. ř. s.") a úspěšnému stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení za jeden úkon právní služby, paušální náhradu hotových výdajů a DPH. Proti rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice kasační stížnost, v níž nesouhlasila s právním posouzením krajského soudu co do způsobu výpočtu příplatku k důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 19. 7. 2019 č. j. 3 Ads 357/2017-42 kasační stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku krajského soudu zamítl (výrok I.), rozsudek krajského soudu ve výroku II. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (výrok II.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok III.). Nejvyšší správní soud shledal, že ve věci samé není kasační stížnost důvodná, neboť krajský soud spornou otázku posoudil zcela v souladu s dřívější judikaturou kasačního soudu. Důvodnou shledal kasační stížnost pouze v části směřující proti výroku o nákladech řízení, neboť podle něj byly v daném případě dány důvody zvláštního zřetele hodné, pro něž bylo namístě stěžovateli náhradu nákladů řízení nepřiznat v souladu s §60 odst. 7 s. ř. s. V návaznosti na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydal krajský soud usnesení ze dne 8. 8. 2019 č. j. 49 Ad 4/2017-43, kterým žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení postupem podle §60 odst. 7 s. ř. s.
Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení výše citovaných soudních rozhodnutí o nákladech řízení o žalobě a o kasační stížnosti. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 3158/19 zrušil výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 7. 2019 č. j. 3 Ads 357/2017-42 a usnesení krajského soudu ze dne 8. 8. 2019 č. j. 49 Ad 4/2017-43, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý (řádný) proces zaručené podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu dostatečně a přesvědčivě neodůvodnily rozhodnutí o nepřiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli a nezhodnotily všechny rozhodné okolnosti, včetně kontextu celého sporu a potřeby zvlášť citlivého přístupu při rozhodování o nárocích majících odčinit nespravedlnosti způsobené předchozím nedemokratickým režimem. Napadená rozhodnutí neuváděla žádné okolnosti, které by v kontextu projednávaného případu byly způsobilé být hodnoceny jako důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému stěžovateli podle §60 odst. 7 s. ř. s., a postrádala tedy podle Ústavního soudu přijatelný podklad vylučující svévoli při použití mimořádného moderačního práva soudů.
V návaznosti na výše citovaný nález Ústavního soudu rozhodl Nejvyšší správní soud napadeným usnesením ze dne 23. 7. 2020 č. j. 3 Ads 357/2017-79, tak že se žádnému účastníkovi nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Postupoval přitom podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. Stěžovatel měl ve věci úspěch a měl by tedy právo na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud však měl za to, že stěžovateli v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné náklady řízení, jež by bylo možno považovat za účelně vynaložené, nevznikly. Krajský soud v Praze následně usnesením ze dne 5. 8. 2020 č. j. 49 Ad 4/2017-73 rozhodl, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení před krajským soudem částku 4 114 Kč.
Vzhledem k tomu, že vyjádření Nejvyššího správního soudu k ústavní stížnosti neobsahovalo argumentaci, která by mohla osvětlit věc jinak než v napadeném rozhodnutí, nezasílal Ústavní soud vyjádření k replice.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 173/02). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by Nejvyšší správní soud neakceptoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19. Ústavní soud ověřil, že napadené rozhodnutí respektuje nosné závěry vyslovené Ústavním soudem, a tedy nedošlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Zdůrazňuje přitom, že podstatným rozdílem oproti výše citovanému nálezu je odlišný právní základ, který obecné soudy v nyní projednávaném případě aplikovaly pro rozhodování o náhradě nákladů. Zatímco v prvním případě rozhodovaly podle §60 odst. 7 s. ř. s., v nyní posuzovaném případě postupovaly podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. V prvním rozhodnutí soudy využily při rozhodování o nákladech řízení na obou stupních jejich moderační oprávnění vyplývající z §60 odst. 7 s. ř. s., které jim umožňuje výjimečně rozhodnout o nepřiznání náhrady nákladů účastníkům nebo státu, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžejním důvodem, pro který Ústavní soud zrušil výrok III. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 357/2017-42 a na něj navazujícího usnesení krajského soudu č. j. 49 Ad 4/2017-43 přitom bylo jejich nedostatečné a nepřesvědčivé odůvodnění. Napadená rozhodnutí neuváděla žádné okolnosti, které by v kontextu projednávaného případu mohly být hodnoceny jako důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšnému stěžovateli, a postrádaly tedy přijatelný podklad vylučující svévoli při použití mimořádného moderačního práva soudů.
Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19 zdůraznil, že pokud obecný soud ve sporu o nároky osob nespravedlivě postižených minulým nedemokratickým režimem využije mimořádného moderačního oprávnění při rozhodování o nákladech řízení, a přitom pomine celý kontext a základ sporu, může se jednat o vybočení z širokých mezí ústavnosti použití tohoto oprávnění a o porušení práva dotčeného účastníka na spravedlivý (řádný) proces. Právě taková situace nastala v předchozím případě, kdy obecné soudy necitlivě, bez komplexního a pečlivého posouzení všech rozhodných hledisek a bez uvedení způsobilých důvodů zvláštního zřetele hodných, aplikovaly §60 odst. 7 s. ř. s.
V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší správní soud při rozhodování o náhradě nákladů řízení postupoval podle §60 odst. 1 a 2 s. ř. s. a výrok napadeného rozhodnutí dostatečně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Objasnil aspekty případu, které jej vedly k tomu, že se žádnému z účastníků řízení o kasační stížnosti náhrada nákladů tohoto řízení nepřiznává, neboť stěžovateli v souvislosti s řízením o kasační stížnosti žádné účelně vynaložené náklady řízení nevznikly a vedlejší účastnice neměla právo na náhradu nákladů řízení ze zákona. Ústavní soud ověřil, že kasační soud vyšel z obecných hledisek obsažených v §57 až §61 s. ř. s. a advokátního tarifu. Za základ jeho úvahy o nákladech řízení o kasační stížnosti lze považovat, že ve dvou podáních učiněných právním zástupcem stěžovatele (vyjádření ke kasační stížnosti vedlejší účastnice a k jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti) chyběla jakákoliv právní argumentace k procesnímu návrhu vedlejší účastnice a především pak k námitkám obsaženým v její kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud uvedl, že podání stěžovatele nemají parametry úkonu ve smyslu §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu a z hlediska ochrany práv stěžovatele byla v řízení bez významu. Závěr kasačního soudu, že stěžovateli v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nevznikly žádné účelně vynaložené náklady řízení, proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní.
Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by vydáním napadeného usnesení bylo zmařeno jeho oprávněné očekávání, že mu na základě nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19 bude přiznána náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel mohl z citovaného nálezu důvodné očekávat jen to, že Nejvyšší správní soud nebude rozhodovat o nákladech řízení o kasační stížnosti s použitím §60 odst. 7 s. ř. s., ale podle obecného ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s. Tak se i stalo. Při aplikaci uvedeného ustanovení pak mohl stěžovatel oprávněně pouze očekávat, že kasační soud při posuzování jednotlivých úkonů učiněných právním zástupcem stěžovatele nevybočí ze své dosavadní rozhodovací praxe. Ústavní soud ověřil, že tyto požadavky byly v řízení o náhradě nákladů splněny.
Ústavní soud konstatuje, že popsaná situace není projevem svévole rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, který náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal žádnému z účastníků. Úvahy Nejvyššího správního soudu byly dostatečně odůvodněny a okolnosti, o něž se tyto úvahy opírají, mají oporu ve spise. Pro zásah Ústavního soudu by byl dán prostor v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících řízení před soudem. Zmíněného extrémního vybočení se však Nejvyšší správní soud nedopustil.
Ústavní soud závěrem dodává, že v nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19 dospěl k závěru, že k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny došlo také překvapivým a nečekaným obratem v posouzení otázky nákladů řízení o žalobě projednávané před krajským soudem. Usnesení krajského soudu č. j. 49 Ad 4/2017-43, vydané na základě výroku III. rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 357/2017-42, považoval Ústavní soud za překvapivé a nepředvídatelné. V nyní posuzované věci však Ústavní soud zdůrazňuje, že ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o nákladech řízení o kasační stížnosti. Krajský soud totiž v návaznosti na zrušení jeho předchozího usnesení nálezem sp. zn. II. ÚS 3158/19 rozhodl novým usnesením ze dne 5. 8. 2020 č. j. 49 Ad 4/2017-73 tak, že vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení částku 4 114 Kč. Stěžovatel tedy nemá pravdu, když uvádí, že o nákladech prvoinstančního řízení nebylo rozhodnuto. Ústavní soud ověřil, že krajský soud rozhodoval o náhradě nákladů podle §60 odst. 1 s. ř. s. a plně zohlednil právní názor Ústavního soudu vyslovený v nálezu sp. zn. II. ÚS 3158/19.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu