ECLI:CZ:US:2020:1.US.2136.20.1
sp. zn. I. ÚS 2136/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Sev.en EC, a. s., se sídlem K Elektrárně 227, 533 12 Chvaletice, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL. M., advokátem se sídlem V Celnici 1034/6, 110 00 Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 34/2020-45 ze dne 26. 5. 2020 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 102/2019-32 ze dne 9. 1. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí správních soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") vydal dne 28. 6. 2019 rozhodnutí, kterým povolil stěžovatelce podle §19a odst. 2 a 4 zákona č. 76/2002 Sb., o integrované prevenci a omezování znečištění, o integrovaném registru znečišťování a o změně některých zákonů (zákon o integrované prevenci), 21. změnu integrovaného povolení pro zařízení "Spalovací zařízení o jmenovitém tepelném příkonu větším než 50 MW". Změna spočívala v prodloužení platnosti povolení k vypouštění odpadních vod z výusti I a II do 25. 5. 2023, navýšení hmotnostních limitů u ukazatelů stanovených pro výusť I, navýšení množství vypouštěných odpadních vod z výusti I, navýšení koncentračního a bilančního limitu pro ukazatel NL pro výusť II a ve schválení sedmi havarijních plánů. K odvolání osoby zúčastněné na řízení pak Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") rozhodnutí krajského úřadu zrušilo a věc mu byla vrácena k novému projednání.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného ministerstva žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením č. j. 52 A 102/2019-32 ze dne 9. 1. 2020 odmítl. Krajský soud uvedl, že napadené "rozhodnutí" není po materiální stránce rozhodnutím, neboť se nedotýká veřejných subjektivních práv a povinností stěžovatelky. Žalované ministerstvo jím pouze vrátilo věc krajskému úřadu jakožto správnímu orgánu I. stupně, který je povinen ve správním řízení dále pokračovat a vydat rozhodnutí, jež může stěžovatelka napadnout odvoláním, a vyčerpat tak opravný prostředek. Připuštění soudního přezkumu rozhodnutí odvolacího správního orgánu podle §90 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, by ve svém důsledku vedlo k popření principu subsidiarity soudní kontroly veřejné správy.
Stěžovatelka shora citované usnesení krajského soudu napadla kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem č. j. 1 As 34/2020-45 ze dne 26. 5. 2020 zamítl. Nejvyšší správní soud - ve shodě s krajským soudem - dospěl k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí ministerstva nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního, které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že ve správním řízení nebyly naplněny předpoklady podle §2 písm. i) bodu 3 zákona o integrované prevenci, přičemž rozhodnutí krajského úřadu jí pravomocně založilo veřejná subjektivní práva a povinnosti, kdy tato veřejná subjektivní práva jí byla následným rozhodnutím ministerstva - v důsledku nesprávného závěru o opomenutém účastníku (osoby zúčastněné) odňata. Z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí ministerstva podrobeno soudnímu přezkumu, neboť se jedná o rozhodnutí podle §65 odst. 1 soudního řádu správního. Stěžovatelka krajskému soudu i Nejvyššího správnímu soudu vytýká to, že postupovaly zcela formalisticky, nevypořádaly se náležitě s jejími námitkami ohledně právní moci rozhodnutí krajského úřadu (o zdánlivosti právní moci se zmiňuje ve svém rozsudku až Nejvyšší správní soud) a svá rozhodnutí neadekvátně odůvodnily. Tím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces a rovněž jí bylo odepřeno právo na soudní přezkum orgánů veřejné moci podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak správních soudů. Je to právě Nejvyšší správní soud, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3624/15 ze dne 26. 1. 2016).
Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky shledáno nebylo, neboť závěry Nejvyššího správního soudu jsou z hlediska zachování kautel ústavnosti zcela akceptovatelné; nenesou znaky protiústavní nepředvídatelnosti v soudním rozhodování, svévole, extrémního interpretačního vykročení, či jiného porušení zásad spravedlivého řízení. Nejvyšší správní soud ve svém zamítavém rozsudku - s odkazem na relevantní judikaturu - náležitě a plausibilně vyložil, proč rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, kterým se odvoláním napadené rozhodnutí nebo jeho část ruší a věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu, který rozhodnutí vydal, v zásadě nemůže být rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 soudního řádu správního, a proč rozhodnutí krajského úřadu nabylo právní moci pouze zdánlivě (viz body 19 až 26 odůvodnění napadeného rozsudku). Závěry Nejvyššího správního soudu o tom, že stěžovatelka musí veškerou svou procesní aktivitu směřovat do pokračujícího správního řízení a že žalobou napadené rozhodnutí ministerstva nepředstavuje meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení §65 odst. 1 soudního řádu správního, které by podléhalo přezkumu ve správním soudnictví, jsou ústavněprávně aprobovatelné a napadený rozsudek tak nevykazuje žádný ústavněprávní deficit.
Ústavní soud tak neshledává, že by napadená rozhodnutí správních soudů byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; naopak úvahy jmenovaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2020
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu