ECLI:CZ:US:2020:1.US.2138.20.1
sp. zn. I. ÚS 2138/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Věry Šůstkové, zastoupené JUDr. Marií Šupkovou, advokátkou se sídlem Uherské Hradiště, Hradební 1294, proti v návrhu uvedeným částem usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 26 Cdo 752/2020-17, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se s odvoláním na porušení jejího vlastnického práva domáhá zrušení specifikovaných částí v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na shromáždění společenství vlastníků.
Ze spisového materiálu se podává, že Nejvyšší soud rozhodl tak, že usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 8 Cmo 147/2019-123, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. února 2020 č. j. 8 Cmo 147/2019-151, v části výroku I., pokud jím bylo potvrzeno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2019 č. j. 19 Cm 139/2018-79, v "zamítavém" výroku IV. a v části výroku II., pokud jím bylo změněno usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. února 2019 č. j. 19 Cm 139/2018-79, ve vyhovujícím výroku V. tak, že v tomto rozsahu se "žaloba" zamítá, a dále v nákladových výrocích III. a IV. se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení (výrok I.), a v další části dovolání stěžovatelky zamítl (výrok II.). Předmětem řízení v posuzované věci bylo vyslovení (určení) neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků, přijatých na zasedání dne 9. dubna 2018, jimiž byly schváleny především změny stanov specifikované v rozhodnutí.
Stěžovatelka nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, podle kterého podstatnou změnu stavby (změnu účelu užívání bytových jednotek na provozovny) může schválit pouhá většina usnášeníschopného shromáždění vlastníků. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, podle kterého v dané věci není již aplikovatelná právní úprava obsažená v zákoně č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů). Stěžovatelka považuje za nepřiléhavou judikaturu uváděnou dovolacím soudem v napadeném rozhodnutí. Odkazuje také na "nález Ústavního soudu ÚS 1273/18 ze dne 12. 3. 2019", a to ve vztahu k rozlišení problematiky právního režimu nabytí vlastnického práva k nemovitostem a vnitřních poměrů právnické osoby.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry dovolacího soudu o platnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků o změně stanov. Ústavní soud ověřil, že Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí podrobně zabýval námitkami stěžovatelky, které jsou obdobné těm předkládaným v ústavní stížnosti, a srozumitelně objasnil důvody, které jej vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva. Toto je primárně úkolem právě Nejvyššího soudu (srov. ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud (zejména v oblasti hmotného práva) nemůže provádět korekci judikatury či provádět samostatně výklad podústavního práva. Úkol Ústavního soudu spočívá toliko v posuzování tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Pokud deficity takové úrovně v rozhodování obecných soudů neshledá, není v jeho kompetenci do věci vstupovat.
K odkazu stěžovatelky na "nález Ústavního soudu ÚS 1273/18 ze dne 12. 3. 2019", Ústavní soud konstatuje, že se nejde o nález, ale o usnesení, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení na vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků v části přijetí nových stanov. Na toto usnesení odkázal i dovolací soud v napadeném rozhodnutí, a to v souvislosti s konstatováním, že "vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 51/2000). Uvedené se pak nepochybně projevuje i v právní úpravě společenství vlastníků, které je právnickou osobou výslovně upravenou v občanském zákoníku (§1194 a násl. o. z.), a proto se jeho právní povaha (bez ohledu na okamžik vzniku) řídí tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti, jak se podává i z §3041 o. z., na nějž správně poukázal již odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2018 sp. zn. 26 Cdo 3465/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 1273/18, tj. rozhodnutím, na něž odkázala i dovolatelka v dovolání/".
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přijatým závěrům nelze z ústavního hlediska nic vytknout, nelze je hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že dovolací soud svá rozhodnutí opřel o právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, tedy sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu