ECLI:CZ:US:2020:1.US.2163.20.1
sp. zn. I. ÚS 2163/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti INSOLV, v.o.s., se sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2, správkyně konkursní podstaty úpadce Služby pro zemědělství Střížovice, státní podnik v likvidaci se sídlem Kaplířova 233, Sulejovice, zastoupené Mgr. Vojtěchem Suchardou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020 č. j. 28 Cdo 484/2020-347 a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 9 Co 232/2019-317, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě.
II
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 22. 8. 2019 č. j. 12 C 42/2013-267 ve věci žalobkyně (dále jen "stěžovatelka"), za účasti České republiky - Státního pozemkového úřadu a vedlejšího účastníka České dominikánské provincie, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2012 č. j. 11810/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9394/2012-13302 ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012 č. j. 219573/2012-MZE-12151, že na ve výroku specifikovaný pozemek zapsaný v katastru nemovitostí se nevztahuje režim zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě") (výrok č. I.), dále rozhodl, že na ve výroku uvedené pozemky zapsané v katastru nemovitostí se nevztahuje režim zákona o půdě (výrok č. II.), ve vztahu k těmto ve výroku II. uvedeným pozemkům nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 31. 10. 2012 č. j. 191792/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM10335/2012-13302 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 21. 2. 2013 č. j. 3346/2013-MZE-12151(výrok III.); ve výrocích IV. až VI. rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil [výrok I.a)], ve výrocích II. a III. změnil tak, že zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ze dne 9. 10. 2012 č. j. 11810/2012-MZE-13312, sp. zn. 9RM9394/2012-13302 a rozhodnutí ministra zemědělství ze dne 20. 12. 2012 č. j. 219573/2012-MZE-12151 ve vztahu k ve výroku uvedeným pozemkům [výrok I.b)] a ve výrocích II. až IV. rozhodl o nákladech řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky podle §237 o. s. ř. a §243a odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl. Poukázal na to, že ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá sama o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237. V souzené věci odvolací soud založil závěry o nedůvodnosti žaloby nejen na aplikaci §29 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, ale také na konkluzích zohledňujících jedinečné vlastnosti a charakter předmětných pozemků (zjištěným provedeným dokazováním) podle §1 odst. 1 písm. a) zákona o půdě za užití §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 1. 7. 1992 (dále jen "zákon č. 53/1966 Sb."). Nejvyšší soud uzavřel, že pokud stěžovatelka napadla v souzené věci pouze aplikaci ustanovení §29 zákona o půdě, aniž by současně brojila proti závěrům odvolacího soudu o působnosti zákona o půdě založené ustanovením §1 odst. 1 písm. a) téhož zákona ve spojení s ustanovením §1 odst. 2 a odst. 3 zákona č. 53/1966 Sb., není podané dovolání ve smyslu §237 zjevně přípustné.
III
V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve rekapituluje předchozí průběh řízení. Následně poukázala na absenci až nedostatečnost odůvodnění správních rozhodnutí, v jehož důsledku došlo v řízení před soudy k přenesení důkazního břemene na ni samotnou, a to navíc v podmínkách markantního časového odstupu a pominutí (nevymezení) kritéria nepostradatelnosti předmětného pozemku. Stěžovatelka uvedla, že dovolací soud se odmítl zabývat jí vznesenými právními otázkami a obdobně jako rozsudek odvolacího soudu je také jeho napadené usnesení "překvapivé a zcela právně nepodložené". Závěrem stěžovatelka označuje napadená rozhodnutí za projev soudcovské libovůle a svévole.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky, posoudil obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku. Taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí.
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že závěry odvolacího a dovolacího soudu nelze považovat za projev jejich libovůle, neboť zřetelně uvedly důvody pro předmětná rozhodnutí.
Pouhá polemika stěžovatelky se závěry soudů při aplikaci podústavního práva nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. Krajský soud v Ústí nad Labem i Nejvyšší soud přitom dostatečně vysvětlily důvody svého postupu, poukázaly na známou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Ústavní soud navíc připomíná další svá odmítavá usnesení ve vztahu k návrhům téže stěžovatelky v obdobných věcech, tj. usnesení sp. zn. I. ÚS 1749/19, II. ÚS 1300/20 a II. ÚS 873/20.
Ústavní soud neshledal důvod pro svůj zásah ani z důvodu stěžovatelkou tvrzeného projevu soudcovské svévole, neboť z obsahu odůvodnění odvolacího soudu i dovolacího soudu lze dovodit, že soudy stěžovatelčiny připomínky neignorovaly, ale dostatečně se s nimi vypořádaly. Argumentace stěžovatelky obsahově a věcně jakoby nebrala v potaz důvody, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutí. Ústavní soud ostatně usuzuje, že stěžovatelka se mu snaží vnutit roli další soudní instance, která bude reflektovat její opakované výtky, kterým soudní orgány věnovaly dostatečnou pozornost. Ústavní soud však není povolán k tomu, aby stěžovatelce opětovně připomínal podstatnou argumentaci civilních soudů, kterou sám - z hlediska ústavnosti - nemá důvod korigovat.
Pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod. Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura je srozumitelná a jasná.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající jejím představám. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.
předseda senátu